U manažerů obého pohlaví dochází k rozkolísání emoční inteligence a jejímu nahrazování rádoby asertivitou, což ve svém důsledku negativně ovlivňuje zaměstnanecké vztahy. Lidé se uzavírají do sebe, bývají nedůtkliví a odtažití, trpí pocitem frustrace a izolace, snadno propadají syndromu vyhoření a spálených příležitostí.
Což ovšem nevylučuje, že současně dokáží být až patologicky soupeřiví, narcističtí, individualističtí a nekriticky sebestřední. Média, která se vyžívají v zobrazování násilí, činí lidi stále otrlejší k bolesti a neúspěchu jiných. K tomuto trendu přispívají také bezskrupulózní konkurenční tlaky ve společnosti. Hledá-li někdo záchranu v tzv. sociálních sítích, ocitne se zpravidla v bažině bezcenných a prázdných on-line přátelství, kde je namísto smysluplného a významy přetékajícího dialogu vedena tisícihlavá množina blábolivých monologů podrážděné drůbežárny.
Mnohá profesionální prostředí jsou dlouhodobě chápána jako entity utvářené muži, kteří je přizpůsobují k obrazu svému. Vynikající ženy jsou proto v takové firmě spíše tolerovány (možná i obdivovány) než podporovány, nebo dokonce mohou být chápány jako svého druhu kuriozita, vystavovaná až provokativně na odiv. Je však skutečně každá firma či instituce primárně mužským světem?
Oficiální politika rovnoprávnosti vyzdvihuje nejen práva, ale také silné stránky žen. Na nejrůznějších úrovních se přijímají opatření, která mají ženám zajistit rovnocenné podmínky a umožnit rozvoj jejich kvalit. Zákonem nařízená přísná parita obou pohlaví doslova za každou cenu by však mohla být spíše cestou do pekel než cestou perspektivního rozvoje. Nebo je to opravdu až takové štěstí stát se v podniku tzv. „kvótovou ženou“?
Feministkami zatracovaná realita však bez ohledu na ně stále nerušeně existuje. Svůj k svému. Jistě není náhodou, že 93 % smrtelných pracovních úrazů se stává právě mužům a muži také velkou většinou okupují nejen nápravná zařízení všeho druhu, ale nedají si vzít ani početní převahu na samotném dně lidské společnosti. Na druhé straně, přiznejme jim i četná pozitiva, například galantnost a rytířskost, které, doufejme, ještě zcela nevymřely. Na Titaniku před více než sto lety měli nejbohatší muži nižší procento přežití (34 %) než nejchudší ženy (46 %). Kapitán lodi Costa Concordia, ztrokotavší v lednu 2012, zdá se, studoval na úplně jiné námořní akademii.
Zatímco ženy mají zpravidla jasno, čeho chtějí v oblasti genderu dosáhnout, o mužích se to většinou říci nedá – ba nejčastěji jako by propadali pocitu, že něco významného ztrácejí.
Jaké by tedy mělo být ideální složení pracovního týmu?
Poměr 1:1 à la nástup k polonéze je samozřejmě pouhou teorií. Výkyv kolem středové hodnoty může činit až plus minus dvacet procent. Vznikne-li však v jakémkoliv týmu třicetiprocentní či dokonce ještě menší enkláva jednoho pohlaví, začne se uzavírat do sebe, separovat, intrikovat a skupinkařit, podobná středověké, do všech stran zbraněmi naježené pevnosti.
Pozice jedné jediné, osamocené ženy v ryze mužském týmu může být, řekněme, velmi delikátní. Zato muž – solitér, zpola utopený v moři ženské přízně, si zpravidla nestěžuje – a například ve školství má šestkrát vyšší šanci že se stane ředitelem než jeho kolegyně.
Cherchez la femme
Ženy mívají silnou vůli k dosažení kompromisu; dalšími přednostmi jsou jejich vnímavost, trpělivost, komunikativnost, vytrvalost, intuice, orientace na podstatu problémů a témat, efektivnost a originální pragmatismus.
Je mnoho společností, které se mohou pochlubit nejen nadstandardně vysokým podílem žen ve vrcholovém managementu, ale také nadstandardními zisky a prosperitou. Souvislost je zde zřejmá, nikoliv náhodná.
Vzhledem k prokazatelně vyšší míře empatie jsou ženy v roli šéfů i blízkých spolupracovníků často oblíbenější než jejich mužské protějšky. Oceňována je zejména jejich kooperativnost, vlídnost, schopnost vhledu do situace. Ostatně ani mateřské instinkty nemusí být někdy k zahození. Zlí obři z pohádek stále obcházejí před vrátky.
Čistě ženské týmy nejsou dnes nic neobvyklého, je ovšem pravda, že takovéto specifické prostředí vytváří i specifické modifikace firemní a komunikační kultury i mezilidských vztahů. Muži mívají vůči sobě rivalitu spíše profesní, ženy jí však dokáží dát osobní rozměr, což může být pro firmu daleko nebezpečnější. Tam, kde mužská velkorysost (všimněte si toho eufemismu) jinak obvykle otupuje hrany, může hypertrofovaný ženský smysl pro detail natropit spoustu interpersonálních škod a havárií fukušimského formátu.
Smíšený tým bývá obecně pokládán za tvořivější a přinášející originální, „koedukovaná“ řešení. Lépe se v něm také udržuje přirozené prostředí a zásady firemní kultury. Neboť jen stěží bychom souhlasili s tvrzením, že ženský svět je vybudován pouze na emocích, kdežto mužský až mrazí svou studenou, odosobněnou racionalitou.
Ženy objevují významnou část své identity ve vztazích, jejich rozvoji a budování v rámci rodiny. Jsou také daleko častěji než muži vystavovány volbě mezi péčí o rodinné prostředí a kariérou. A vítězem se obvykle stává…
Ve svém světě nekonečných rodinných a pracovních povinností a závazků si možná některé ženy ani nepovšimly, že naše nové, 21. století, bylo ve světě nazváno stoletím žen a ženského myšlení.
Dovoluji si konstatovat, že v mém vlastním týmu začalo toto století již roku 1990.