Hrozba k výsledku nevede

Motivace pracovníků je faktorem, který má svůj původ buď ve velkých příležitostech a možnosti osobního rozvoje, nebo naopak ve hrozbě (např. ztráta místa ). Druhý způsob je strategií, která vede do slepé uličky a každý zaměstnanec instinktivně dává přednost tomu, je-li motivován pozitivně. Smutnou pravdo je, že se stále řada zaměstnavatelů uchyluje k hrozbám – to však vede k tomu, že pracovníci v podstatě bojují o přežití a nemají příležitost k rozvoji a růstu. Obecným pravidlem na civilizovaném pracovišti je: Výhrůžky jsou vždy demotivující. Většina manažerů také uvádí, že nikdy nebo jen vzácně používají těchto negativních metod.

Pracovníci jsou však často jiného názoru. Zaměstnanci mnohdy cítí, že jejich vedoucí využívá své moci k tomu, aby jim odepřel chopit se nabízených příležitostí, popřípadě k tomu, aby je trestal. Pokud si lidé myslí, že manažer používá hrozeb, zpravidla mají pravdu. To, jak chápou situaci, pak ovlivňuje jejich chování. Klíčem je, aby byl vedoucí pracovník schopen podívat se na sebe očima svých podřízených, pochopit, jak jej jeho lidé vidí, a v závislosti na tom se snažil vylepšit dojem, jímž působí. Mnoho zaměstnanců považuje za hrozbu také například výroční hodnocení výkonnosti – vazba mezi dlouhodobým hodnocením a pravomocí manažera kontrolovat odměňování způsobují, že se tato každoroční událost stává nejméně vhodnou příležitostí, kdy hodnotit produktivitu pracovníka.

Prémie a bonusové programy se také často zvrhnou v negativní motivaci – pokud je záležitost viděna způsobem: “Neuděláte-li to a to, nedostanete prémie či bonus,“ nejde o odměnu, ale opět o hrozbu. Pokud manažer ztratí ze zřetele to, že na sebe musí nahlížet očima svých lidí, zpravidla dospívá k motivaci hrozbou. Znamením skutečného zvládnutí moci a síly je však nevyužívat výhrůžek a být schopen rozhodné a přiměřené akce v případě, že je to skutečně nezbytné.