“Je jasné, že to, jak se na mě podíval, znamená, že mu připadám úplně tupá.”
“Nezajímám ji, proto odmítla to pozvání”.
“Zařval na mě do telefonu, asi jsem ho předtím něčím naštvala...”
“Neodpověděla mi na pozdrav, co se o mně dověděla za pomluvu?”
Je tisíc a jedna variací na téma “Nebrat si věci osobně”, tedy jinak, než jak se dotyčný vyjádřil – slovy, chováním, skutky. Jak pracovat s přílišnou vztahovačností a přecitlivělou zranitelností tak, abychom se z toho všeho zbytečně nestresovali?
Jak docílím toho, že si nebudu brát věci osobně?
Vědomým tréninkem. Nevím o nikom, kdo by se v mistrovství odosobnění stal přeborníkem na lusknutí prstů nebo se s ním dokonce narodil. Zničehonic. Takže dlouhodobý systematický trénink jakési “emoční posilovny” Jak s tím začít v praxi?
Trénink sebe uvědomění začíná paradoxně u nejjednodušších věcí: (kdo jsem, kde jsem, co dělám, jak právě stojím, jak dýchám), pokračuje seberegulací emocí (jak se u toho cítím? Kde v těle to cítím? co to se mnou dělá po psychické stránce a co s tím mohu a dokážu v této situaci a při těchto možnostech dělat já?), nastupuje sebe motivace (proč tak reaguji?, co mne může posunout k lepšímu, kultivovanějšímu prožívání? Co jinak? )
Příklad: když kolegyně (opět) prohlásí, že chodím z práce vždy dříve, než je obvyklý konec pracovní doby a vím, že mě to vždycky naštve, šla bych po příčině, než po důsledku (naštvání).
Krok za krokem to může vypadat takto: Kolegyně: “No jó, tady už zase někdo balí ve tři krám…” Já: uvědomím si, že jsem vedoucí oddělení marketingu, jsem ve své kanceláři, nohama na zemi, narovnám se, zhluboka se nadechnu, narovnán ramena místo stažení trapézů a nahrbení se (ústup nebo výzva k boji).
Uvědomím si, že, mně polévá horko, že ve mně stoupá zlost, že mě její hlasité prohlášení před kolegy vyvedlo z rovnováhy, přestože mám vše, co jsem si předsevzala hotové, nebo jdu dítěti na besídku, nebo prostě jen chci odejít ve tři, je to moje osobní rozhodnutí, můžu teď reagovat verbálně - slovy (vysvětlovat, omlouvat se, argumentovat, jít do konfliktu), nebo neverbálně (zavrátit oči, prásknout dveřmi, udělat obličej, usmát se, nasadit poker face), nebo nereagovat nijak a v klidu pokračovat v odchodu z práce. Uvědomění – proč mne její narážka tak vykolejila, donáší šéfovi, záleží mi na jejím názoru, je jedovatá, má sama těžké období a nezvládá to?
My často šmahem odeženeme pocit, že se nám děje „křivda“ – vždyť přece máme hotovo, ona někdy jde také dřív, tak co se do mne naváží, třeba je za tím závist, nebo soutěživost, nejistota z jejího nedostatku sebedůvěry. Pokud jsem si já sama sebou jistá, vím, že jsem v právu, mám odpracováno, dodělám jindy, nebo si to prostě dovolím (a ona ne), cítím se celistvá, v pořádku a nepotřebuji si to brát osobně. Prostě jen někdo něco řekl.
Znovu se vracím ke Čtyřem dohodám, tam je moudrost dohody Neberte si věci osobně, rozpracována do detailů. Tam lze hledat mnoho poučného a návodného. Vřele doporučuji k inspiraci a ke cvičení, jak na to.
Proč si lidé tak často věci osobně berou? S čím to souvisí?
Souvisí to s nedostatkem důvěry v sebe sama, s mnohými vzorci a neuzdravenými emočními zraněními z dětství. Máme v sobě nastaveného soudce, tzv. vnitřního kritika, který často neuvážlivě a nemilosrdně posuzuje, odsuzuje, poměřuje, hodnotí, srovnává a kritizuje. I neoprávněně. Ten soudce k sobě má ještě 9 pomocníků, tzv. sabotérů mysli.
Jsou to Puntičkář, Hyperúspěšný, Oběť, Hyperracionální, Hyperostražitý, Neuspokojitelný, Vedoucí a Unikač.
Máme neustálou potřebu nezávislosti, přijetí a bezpečí a tihle sabotéři naší spokojenosti reagují dotčeně na reakce okolí, protože nás motivují k tomu, že si věci v životě musíme zasloužit, musíme se prosadit a chceme se vyhýbat nepříjemným situacím. Místo toho, abychom zůstali celiství, jen jakýmsi pozorovatelem té situace, hrajeme s nimi tu hru, že okolí nás trénuje a nás se to dotýká na „bolestivých“ místech. Například to naši hodnotu v jejích očích znevažuje. Pokud to přijmeme, znevážíme se i my sami ve svých očích.
Sabotéři:
původně nám v dětství sloužili, psychicky nás ochraňovali a pomáhali nám emocionálně přežít
PUNTIČKÁŘ – perfekcionismus a extrémní potřeba řádu (dotýká se nás, když nám někdo vyčte, že například něco není v pořádku)
UTĚŠITEL - snaží se být přijat tím, že pomáhá ostatním (dotýká se nás, když nás někdo nařkne z necitlivosti, nebo když vedle nás někdo trpí)
HYPERÚSPĚŠNÝ – jeho sebeúcta závisí na výkonech a úspěchu (dotýká se nás, když někdo naznačuje, že v jeho očích nedosahujeme adekvátního úspěchu – např. „špatná“ značka auta, hodinek, kostýmu, vlivu v práci)
OBĚŤ – záblesky mučednictví, získává pozornost emocemi bolesti (dotýká se nás, když se někdo zmíní o rodině a my jsme například rozvedené, nebo když mluví o dětech a řekne: to bys nepochopila, ty nemáš děti…)
HYPERRACIONÁLNÍ – racionálně zpracovává vše včetně vztahů (dotýká se nás, když někdo hovoří o iracionálních věcech, bez souvislostí a opodstatnění a my máme potřebu mít vše logicky odůvodněné)
HYPEROSTRAŽITÝ – neustálá úzkost z všech nebezpečí života (dotýká se nás, když někdo znevažuje naše obavy, strachy, zlehčuje a směje se naší úzkosti a obavám i z už prožitých zážitků)
NEUSPOKOJITELNÝ – hledá stále vzrušení, musí být něčím zaměstnán (dotýká se nás, když nám někdo naznačí, že je s námi nuda, že jsme všední, stereotypní, okoukaní, předvídatelní)
VEDOUCÍ – úzkostlivá potřeba mít vše pod kontrolou a svých představ (dotýká se nás, když nám někdo bourá naše plány, chodí pozdě, nebere telefon, neodůvodňuje své pozdní příchody, nesvěřuje nám tajemství)
UNIKAČ – extrémně zaměřený na pozitivní a příjemné stránky života (dotýká se nás, když nám někdo ukazuje i všední realitu života, například traumata, handicapy, bolest, nemoci i smrt, která k životu bezesporu patří).
Jde to, být úplně nezainteresovaný vůči svému okolí tak, aby se nás zbytečně některé věci nedotýkaly?
Nikoho takového neznám. Možná Dalajláma? Budhističní mniši? Nevím. Část roku trávím lektorováním pro české klienty v exotických zemích, například v Indonésii, jejich kultura a náboženství jsou pro mne velkou inspirací právě v ohledu, že tyto národy si (alespoň navenek) mnoho věcí osobně neberou. Ale copak vidím jejich vnitřní svět? Čím se trápí, co se jich vnitřně dotýká?
Emoce se nám vyvinuly proto, abychom cítili. Jsou jakýmsi kompasem mezi příjemnem a nepříjemnem. Když se nás něco dotýká, většinou to bývá to méně příjemné. A my bychom to chtěli NECÍTIT? Z mého pohledu je vhodnější poděkovat za to, že to stále ještě cítím a co s tím mohu a chci dělat. Zbavení se citlivosti je nesmysl. Můžeme změnit postoj, úhel pohledu, jít více do hloubky, znovu jít po příčině, proč bolest vzniká, co nám říká. Naučit si i bolest brát jako jakýsi dar. A pracovat s tím vzkazem. Jak a proč to bolí. Neutíkat z toho hned.
To, že se člověk uráží a bere si věci osobně souvisí se sebehodnocením, zranitelností nebo vztahovačností?
Se všemi třemi určitě a ještě s mnoha dalšími. Kromě sabotérů mysli máme také ještě jakési „poháněče“ Následujeme naučené vzorce chování, které nám v dětství pomáhaly získat lásku, uznání, soucit. Používáme je většinou automaticky. Vycházejí z ego stavu vnitřního dítěte v nás, které se snažilo zavděčit rodičům. Pokud si je odneseme do dospělosti, užíváme je v osobním i pracovním životě dál. Hnací síly jsou zdravé a podporují nás, pokud se cítíme dobře.
Pokud se náš však něco dotýká bolestně, ukazuje to právě na to, že to zdravé není, že je tam nějaké “neuzdravené zranění”, které si chceme či potřebujeme léčit. Pokud nás však tyto poháněče vyčerpávají a stále se nás něco dotýká, zřejmě se příliš orientujeme směrem ven na své okolí a nejsme pak sami sebou. Nejde o to se úplně vykašlat na reakce okolí, mělo by však být ve vyváženosti toho, jak se orientuji na pocity uvnitř sebe sama. Tedy část pozornosti ponechat u sebe a druhou částí se zaměřit na svět kolem sebe.
Jak se naučit naopak nebýt vůči lidem tak osobní, čili jak nebýt tak zainteresovaný ve věcech druhých?
Jít tou pozorností k sobě. Jen pokud dobře budu znát sám sebe, mohu předvídat reakce a reagovat. Mohu se odosobnit a být pozorovatelem situací. Je to jako byste sledovali kvalitní film. Zaujme vás, ale nemusíte se nechat do něj vtáhnout, být součástí toho dramatu, lovestory, nudné frašky či komedie. To že se příliš orientujeme na příběhy druhých (nejen v práci, v životě, ale i na koukání v televizi, v kině, na facebooku a instagramu), nám nedovoluje se plně a dostatečně věnovat pozorností sobě a svým potřebám, pocitům a konání. Pak budete empatickým kolegou, pozorným rodičem, férovým člověkem, sebevědomou bytostí.