Radujte se z vlastních chyb

Horší než zločin

„Je to víc než zločin – je to chyba!“
Charles Maurice de Talleyrand

Pro řadu lidí i pro mnoho manažerů je chyba skutečně něčím strašlivým. Ať už jde o chybu cizí nebo, nedej Bože, chybu vlastní.

Pro každého znamená obvykle chyba něco nepříjemného, co přináší komplikace a nepohodu. Pravděpodobně to souvisí s naším dětstvím, které jsme trávili z velké části ve školních lavicích. Tam i jediná chyba znamenala rozdíl mezi jedničkou a dvojkou. A rozdíl mezi jedničkou a dvojkou mohl znamenat rozdíl mezi přijetím a nepřijetím na další stupeň školy.

A tak jedna chyba mohla být příčinou toho, zda se nám podařilo jít za naším vysněným profesním snem přímou cestou, či jsme museli absolvovat různé okliky, anebo dokonce na svůj cíl rezignovat.

„Za chyby se platí“ nebo „Chybami se člověk učí“?

„Člověk, který nikdy nedělá chyby, je člověk, který nikdy nedělá nic.“
Theodore Roosevelt

Zkušenost s osudovostí chyby, tak jak jsme jí zažívali ve škole, mohla být u některých z nás upevňována ještě výkonově orientovanou výchovou rodičů nebo jiných autorit.

Do dospělosti pak vstupujeme s tím, že svět funguje podle pravidla „za chybu se platí“. Chyba bude potrestána a není na ní nic pozitivního. Vedle scénáře „Uděláš chybu – platíš!“ prošli někteří z nás zkušeností, která chybu vnímá především jako příležitost. Třeba příležitost k identifikaci toho, kde se mohu zlepšit, kam mohu posunout své aktuální schopnosti a dovednosti. Tahle zkušenost je nesená heslem „Chybami se člověk učí“. Možná bychom měli heslo upřesnit na „Při učení děláme chyby“.

Chyba je nedílnou součástí našeho procesu učení. Ukazuje to řada výroků patřících k naší slovesnosti od toho, že učení nepadají z nebe, až po ten, že chybování patří k projevu lidství. Abychom chybu ale mohli skutečně využít pro svůj posun, pro to, abychom se naučili něco nového, nestačí jen chybovat. Neplatí zde „čím víc chyb udělám, tolikrát jsem člověkem“. Neplatí, že čím víc chyb udělám, tím víc se toho naučím. To, co z chyby dělá nástroj učení, je její reflexe a „poučení se z ní“.

Ten poslední odpojte

„Neučte se z vlastních chyb“
W. Edwards Deming a Milan Zelený

Populární kniha Carol Dweck Nastavení mysli ukazuje rozdíl mezi „fixním“ a „růstovým“ nastavením také jako rozdíl mezi strachem z chyby a vnímáním chyby jako příležitosti. Fixní nastavení vede ke snaze uhájit to, čeho jsme dosáhli a bojí se nových výzev. Nakonec vede k pasivitě, k postoji „kdo nic nedělá, nic nezkazí“.

Napětí z obavy z vlastní chyby a skutečností, že prostě chyby děláme, se můžeme pokusit odstranit tím, že vlastní chyby neděláme, protože jsme se dostatečně poučili z chyb, které již udělali jiní. To jistě platí o některých chybách typu „technických řešení“, Cimrmanovsky „vydechováním dýmu do umyvadla s vodou zlato nevznikne“.

V běžném životě – tam, kde jsou ve hře „lidské“ dovednosti vztahové, komunikační, rodičovské či manažerské – se prostě bez vlastních chyb neobejdeme. „Moudrost“, že se budeme učit pouze a jen z chyb druhých, se podobá závěru analýzy drážní bezpečnostní komise: Po zjištění, že k největšímu počtu smrtelných úrazů při nehodách osobních vlaků dochází v posledních vagonech, doporučila poslední vagony vůbec nezařazovat…

Jak se bráníme

„A běda vám! Běda vám, jestli mi to nepude!“
Jiří Kroupa st.

I když chybu vnímáme jako příležitost, je přirozené, že nám není příjemná. Skutečnost, že jsme se dopustili chyby, v nás často vyvolává nepříjemné pocity a svého druhu stres. Na takový stres náš organismus a naše mysl reagují podobnými obrannými mechanismy jako na jiné typy stresu a zátěže.

Typickou obranou proti konfrontaci s vlastní nedostatečností, na kterou nás chyba upozorní, může být klasické popření. Popřeme to, že jsme chybu vůbec udělali. A/nebo význam chyby zlehčíme a bagatelizujeme. „O žádnou chybu přeci nešlo, nebylo to tak hrozné…“. Jinou obranou reakcí je hledání vnějšího viníka naší chyby. Udělali jsme chybu, ale sami za to nemůžeme. Naše chyba byla jen výsledkem chyb jiných lidí nebo nešťastných okolností. „Nestihl jsem to v termínu, ale to jen proto, že mi pozdě dodali podklady.“

Opačnou strategií je pak přesvědčení, že za všechno mohu jen já sám. „Poslal jsem to pozdě, protože mi dali pozdě potřebné podklady. Je to moje chyba, měl jsem si o to říci dřív, udělal jsem chybu, mohu si za to ale sám.“ Velmi nepříjemnou reakci na vlastní chybu je strategie označovaná jako perseverance. Neustálé přemítání o tom, co se nám nepovedlo. Vracení se v mysli k takovým situacím a přehrávání si stále dokola. „To bylo tak hrozné, možná jsem jim raději měl říci…“.

Zpětné zrcátko je velmi užitečná věc, ale nemá být větší než čelní sklo. Perseverance není reflexe chyby, která vede k potřebnému poučení. Je to jen něco, co nás nepříjemně otravuje.

Používejte hnojivo

„Nevadí mi, když udělám chybu. Klíčem k úspěchu je udělat víc správných rozhodnutí než špatných.“
Jack Welch

Užitečnou reakcí na vlastní chybu je zaujetí pozitivního přístupu, který umožňuje uvědomit si příčiny našeho omylu nebo selhání. Uvědomění příčin našich chyb nám dává příležitost uvědomit si, co potřebujeme pro to, abychom příště v podobné situaci podobnou chybu neudělali znova. Někdy je to potřebná příprava, kterou jsme zanedbali, a proto došlo k chybě.

Jindy je to nedostatek našich dovedností nebo potřebné zkušenosti, kterou jsme nabyli právě tím, že jsme chybu udělali. Chyba nás upozorňuje na to, ve kterých oblastech se ještě budeme muset zdokonalit. Můj kamarád často v situaci, kdy se mu něco nepodaří, říká „To jsem to teda pohnojil.“. Někdy, pravda, volí i expresivnější sloveso.

Hnojivo je ale důležitou věcí – podporuje náš růst. Ve sterilním prostředí a bezchybném pořádku by Alexanderu Flemingovi na dokonale čisté Petriho misce kultura penicilinu nevyrostla. A tak je potřeba stejně jako v mnoha oblastech našeho života balancovat. Chyba a následná reflexe umožňuje z plísně udělat lék zachraňující mnoho životů. Samotný nepořádek a plíseň bez reflexe naopak nemoci způsobují a životy ničí.

Chyba je přítel

„Nám nestačí tolerance, my chceme respekt.“
Kateřina Saparová, ředitelka Prague Pride

Jak se tedy z chyb poučit tak, aby to bylo účinné a užitečné? Nestačí si jen chybu uvědomit a udělat závěr: Stala se chyba, víckrát se mi to už nestane. To je rychlé řešení, které nemusí být účinné. Často vede jen k rychlému úniku z nepříjemné situace, podobně jako když větu „Já už to nikdy víckrát neudělám!“ říká malé dítě a znamená to vlastně „Už mi s tím dejte pokoj a přestaňte o tom mluvit.“. Proto nestačí jen vzít na vědomí fakt, že chybovat je lidské a prostě to patří k životu.

Tolerovat ani respektovat chyby nestačí. Pro to, aby nám chyby nebyly překážkou v našem růstu, je užitečné naučit se je mít rád. Radovat se z nich. Jen málo chyb, které v životě uděláme, se nedá napravit. I ty nejhorší chyby, které v důsledku mají dopad třeba na život, zdraví či důstojnost lidí okolo nás, můžeme zpracovat způsobem, který chybu nebagatelizuje, neříká „vlastně se nic nestalo“. Zároveň však na chybě neulpíme tak, že pro nás znamená „konec světa“. Chyba k nám patří. Je náš přítel. Radujme se ze setkání s ní. Mějme ji rádi.

5 důvodů, proč se radovat z chyb

• Chyba nám připomíná, že jsme lidé a ne stroje. To stále pro řadu lidí znamená něco pozitivního.

• Chyba podporuje naši pokoru. Pokora na rozdíl od pýchy přispívá k vlastnímu růstu i k růstu lidí okolo.

• Když chybujeme, uděláme radost těm, kteří nám nepřejí. Dělat radost takovým lidem je obtížné. A oni mají tak málo radosti – nechybují totiž.

• Chyba nám ukazuje, v čem se můžeme zlepšit. Možnost zlepšit se i zlepšování se bývají sami o sobě zdrojem radosti.

• Každá chyba, kterou uděláme, je naše vlastní chyba. Radost z vlastních chyb podporuje sebe-vědomí, pravdivost a autenticitu.