V praxi bývají často opomíjeni talentovaní pracovníci na nižších a operativních stupních firemní hierarchie, z jejichž řad se rekrutují schopní nástupci. Jiná poměrně zásadní překážka podpory talent managementu se skrývá v určitém strachu nadřízených (manažerů/lídrů) vychovávat nástupce, kteří samozřejmě představují určitou hrozbu jim samotným, obzvláště pokud jejich postup není rovněž podporován. Účinně uchopený proces náboru a rozvoje talentů však dokáže zabránit fluktuaci talentovaných zaměstnanců, navíc bez rizika narušení firemní kultury.
Princip řízení talentů spočívá v rekrutaci talentovaného pracovníka, jeho udržení, motivaci v pracovní činnosti, rozvoji a přípravě na následnictví. Takový zaměstnanec si pak sám uvědomuje svůj potenciál, je loajální a logicky motivován aktivně se podílet na svém růstu.
V různých etapách vstupuje do procesu talent managementu řada akcelerátorů: vedoucí, manažer či lídr, personalista, trenér a profesionální kouč. Zatímco první čtyři akcelerátory suplují roli učitele a mentora (pakliže vedoucí pracovník není sám koučem), profesionální kouč sehrává úlohu průvodce, který neinvazivně provádí pracovníka na cestě osobního růstu, o nějž daný zaměstnanec sám usiluje, nechává jej vymezit si vlastní přístup a metody ke zlepšení a otevírá prostor k uvažování nad jeho rozvojem v širších souvislostech.
Profesionální kouč může přicházet jak z prostředí interního tak externího. Již dlouhé roky se vede debata o tom, zda je výhodnější sáhnout do vlastních řad a využít služeb internisty, či těžit z potenciálu profesionála najatého zvenčí. Interní kouč zná většinou velmi dobře prostředí firmy, což však může snižovat jeho objektivitu. Externí kouč má díky vnějšímu a nezaujatému pohledu naopak větší odstup od firemního prostředí, které ovlivňuje kouče interního (osobní vazby, firemní kultura, komunikační bariéry, začlenění do pevně dané firemní hierarchie a z toho plynoucí loajalita), tudíž má mnohem více prostoru soustředit se na samotný proces koučování a též vyšší šanci pochopit a poskytnout kvalitnější součinnost při integraci koučinku do strategie talent managementu bez subjektivních faktorů, které ho v podstatě neovlivní. Pokud jde navíc o externího kouče s dlouholetou zkušeností v různých firmách a segmentech, lze profitovat z jeho širokospektrálního rozhledu a správného chápání talent manamentu napříč trhem práce, čímž může externí kouč vnést do procesu řízení talentů nové trendy a modely načerpané prací s pestrou paletou osobností.
Výběr externího kouče by měl být organizován procesně a s ohledem na jeho koučovací přístup v návaznosti na HR strategii firmy, příp. business plán. Jako člen International Coach Federation doporučuji při výběru kouče zohlednit kompetence profesionálního ICF koučování, které stanovují jasně definovaná pravidla chování v procesu koučování a jež se každý ICF kouč zavazuje dodržovat.
Skutečně kvalitní profesionální kouč dokáže oddělit čistý koučink od mentoringu či dokonce školení klienta. Ti koučové, kteří zaměňují koučink za konzultační činnost a doporučování řešení, vrhají bohužel špatný stín na tento prospěšný a v zahraničí velmi vyhledávaný obor. Mnoho profesionálních koučů se vedle čistého koučování pochopitelně věnuje mentoringu i trenérské činnosti, podmínkou jejich role kouče je pak ovšem schopnost udržet koučovací pozici a neposkytovat rady.
Nehledě na měřitelné přínosy externího koučování je na kouče přicházející z vnějšího prostředí stále pohlíženo spíše jako na drahý luxus a podezřelou investici, než aby byli vnímáni coby velmi účinný nástroj, který vhodně doplní spektrum rozvojových mechanismů a nastartuje vnitřní dynamiku talentů k jejich kontinuálnímu růstu.