Vstupní kontroly proběhly fajn. Dokonce mi jeden z doktorů řekl, že věří, že se podaří dostat moji situaci pod kontrolu. A to po 15 měsících… První dobrá zpráva po takové době? Proč nikdo z doktorů nedokáže pochopit, že nejdůležitější je psychika? Proč se nás, pacienty, nikdo nesnaží podporovat i po psychické stránce? Proč?
Takovýchto proč byla celá řada, ale odpovědi na ně nebyly. Takže jsem po vstupních vyšetřeních dostal prášky (chemoterapii i jiné) a instrukce, že 18. 7. mám přijet na Bulovku na první ošetření. A před tím si doma vzít ráno první prášek…
Což o to, instrukce byly jasné, ale co s nimi? Návod na krabičce chemoterapie jsem se rozhodnul přečíst až v den, kdy jsem měl sníst první pilulku. A už věci na krabičce nebyly nic moc. Prý je třeba krabičku chránit před dětmi, aby náhodou nesnědly prášek, který by mohl způsobit jejich smrt…
V SK verzi to bylo ještě více drsné. S tím nic nenadělám. Ale ani odpovědi jsem tam nenašel. Tak jsem si tabletku vzal společně s těmi ostatními po snídani a čekal, jestli to přežiju, nebo co se objeví. Naštěstí se neobjevilo nic a já mohl v zásadě bez problémů fungovat dál.
Takže odpoledne a první dávka ozařování. Dojeli jsme včas a bylo to vhodné. Ne vždy se to takhle pěkně povedlo, ale občas jsme byli s přítelkyní z nemocnice velmi brzy. No a někdy to trvalo třeba 1,5 hodiny… První dávka vyšla fajn. Nešlo o nic drsného. Ale představa, že mne čeká ještě 29 dávek, nebyla nic moc. První týden to byly 3 dávky, protože jsem začal ve středu.
Druhý týden to byly taky 3 dávky, protože přístroj čekal opravu a 2 dny mimo provoz. Druhý týden mne však už čekalo první kontrolní vyšetření. Naštěstí bylo vše v pohodě nejen na prvním, ale na všech dalších vyšetřeních. A víte proč? Protože jsem si v hlavě nastavil model, že vše bude probíhat fajn a že mne nic negativně neovlivní. A povedlo se. Žádný vedlejší efekt se nedostavil a já skončil přesně 31. 8. v pátek. I kontrolní vyšetření dopadlo dobře, takže jsem odcházel z nemocnice celkem v dobrém rozpoložení. No jo, co ale dál?
Co dál bylo jednoduché. První týden v září jsem mohl letos poprvé vypadnout ven a dát si od nemocnic odpočinek. Jenže jen na týden. V pondělí mne pak čekala další magnetická rezonance ve Štřešovicích. Když jsem to zkoušel posunout, tak nikdo nereagoval. Prý je to kontrola po operaci. Když jsem přišel s výsledkem přímo za panem doktorem Benešem, tak mi řekl, že výsledky jsou tak rychle po ozařování, že neumí říct vůbec nic konkrétního.
A že dopis z NOSu (neuro-onkologický seminář) bude znít zřejmě stejně. A s tím jsem odešel. Když jsem se vrátil pro jednu informaci, tak seděl, měl zapálenou cigaretu a koukal na ranní zprávy (10. 9. bylo pondělí). A rozhodně neměl chuť mi cokoliv nového sdělovat. Jeho asistentka mi napsala další vyšetření v prosinci a s tím jsem odešel…
Skvělý. Jdete z nemocnice a místo něčeho konkrétního nemáte zase nic. Po 4 měsících stále nic aktuálního. A když mi přišel dopis z NOSu, kde mi doporučovali další chemoterapii, tak jsem už vůbec nevěděl, co dělat. Jedno mi bylo jasné. Že se chci pobavit s někým z doktorů o tom, co a proč dál uděláme. Že odmítám udělat cokoliv bez odpovědi na mou otázku PROČ.
To se mi naštěstí podařilo získat od doktora z Bulovky, který se snažil vše vysvětlit. S tím jsem se však potkal až v říjnu a naštěstí to bylo celkem rozumné setkání. A rozumné bylo i to, že jsem se po ozařování vrhnul na svoji práci. Protože jsem sám dospěl k závěru, že buď začnu normálně pracovat, nebo umřu…
Ze schůzky z Bulovky jsem však odcházel s tím, že jsem měl v batohu sadu další chemoterapie. Důvodem bylo to, že v mé levé části hlavy bylo něco, čeho se doktoři sami báli. Prý by se to mohlo rozjet a pak už by doktoři měli dost omezené nástroje i prostředky.
Tak jsem odešel. Za týden v pondělí jsem snědl první dávku (4 tabletky naráz) a čekal, co se bude dít. Naštěstí se nedělo nic zvláštního. Sice jsem byl velmi unavený, ale sebekoučink, který mi umožnil s mojí situací pracovat, mi dost pomohl. Za 4 týdny jsem šel na kontrolu s tím, že si mne mohou v nemocnici nechat, pokud budou negativní vedlejší příznaky. Nebyly. Naštěstí!!!
Doktor byl mile překvapený. Po dalších 3 týdnech jsme šli na další kontrolu. Tentokrát jsem už v batohu neměl ani pyžamo jako před 3 týdny. Ani v tuto chvíli nebyl vedlejší efekt takový, aby si mne v nemocnici nechali. Opět NAŠTĚSTÍ. Ale předpis byl jasný. Za týden si dám další dávku chemoterapie, nyní už jen o 2 tabletkách. Tak po druhé kontrole v lednu mi snad řeknou, že je to fajn a že už vidí vše bez čehokoliv negativního.
A v čem mi pomohl sebekoučink? Jednoduše jsem s ním začal pracovat už v červnu. Pomohl mi postavit se na nohy a i díky němu se podařilo vyhrát zakázky na vzdělávání. A stress management mi pomohl pracovat s mírou zatížení organismu. Naštěstí i v použití stress managementu vše bylo v pořádku. Co z toho vyplývá? Nic. Jenom to, že když se něčeho bojíme, tak tím přitahujeme vše negativní. A platí to i opačně.
To je můj příběh. Nekončí a pokračuje dál. Sice ještě pořád s tabletkami, ale už v jiném rozpoložení. Jsem optimisticky naladěný a věřím, že má cesta stejně jako cesta lidí kolem pokračuje dál. A že se nebudu bát o sebe a ani o jiné lidi, přestože se i na onkologii pohybují už dnes lidi věkově deset let i níž.
Všem přeju krásné vánoce, hodně dárků a užijte si tyto chvíle s těmi pro Vás nejbližšími.