Byl jsem představen Tariqovi v Dubaji v listopadu 2008 na předváděcí výstavě stavebních strojů. Diskuse se rychle stočila k předváděcí akci, na kterou jsem dohlížel v Praze, protože se ukázalo, že tohle je naše společná vášeň. Společnost Bobcat pořádala předváděcí výstavy už deset let, když je poprvé představila v Saúdské Arábii, kde měly okamžitě veliký úspěch. Během rychlého oběda jsme s Tariqem naplánovali program akci na následující únor a dohodu jsme uzavřeli podáním ruky.
V únoru, když jsem přijel k našemu prodejci v Saúdské Arábii, ukázal mi Tariq přívěsy, které měly přepravit stroje Bobcat do předváděcího místa. Cítil se zahanbený a omluvil se. Vypadalo to, že přívěsy stály venku na slunci snad 10 let. Chyběla na nich některá kola, tahače chyběly úplně.
Tariq mi taky popisoval situaci přibližně 50 „mechaniků“ pracujících v dílně. Byli to extrémně chudí pracovníci pocházející z afrických zemí nebo Indie. Ještě před pár měsíci to v domovských zemích byli kadeřníci, majitelé obchodů, nebo dělali něco jiného, co s mechanikou vůbec nesouvisí. Přestěhovali se do Saúdské Arábie, aby vydělali lepší peníze, které mohli posílat na přilepšenou domů svým rodinám. Pracovní podmínky byly extrémní. Mechanici museli opravovat stroje na slunci při teplotách nad 50 stupňů. Tariq uschovával jejich pasy v trezoru. Nesměli cestovat více než několik kilometrů od dílen. Přes to všechno jsem v Tariqově hlase cítil úctu, když mi jejich příběh vyprávěl.
Sledoval jsem, jak klidně chodí po dílně a mluví s každým z nich v angličtině, arabštině či jiným jazykem. Vysvětlil jim, co bychom potřebovali, a pak jim naslouchal. Mechanici šli shánět kola a začali vymýšlet způsob, jak rozbité přívěsy opravit. Také vyčistili a připravili předváděcí stroje.
O dva dny později byly stroje naloženy na přívěsy. Mechanici, kteří byli ochotní a aktivně se zapojili do tohoto „dobrodružství”, dostali Bobcat se vším všudy. Líbilo se jim to, bylo to jako být v nové kůži. Byli hrdí na to, že jsou toho všeho součástí.
Jakmile jsme se dostali na předváděcí místo, Tariq také rád trávil čas s předváděcími techniky. Pracovníci na této pozici jsou většinou ve firmě přehlíženi. Pokud prodej proběhne dobře, je obvykle úspěch připsán obchodníkovi. Pokud prodej nevyjde, pak je to kvůli ceně, nebo za to může ten, který stroj potenciálnímu zákazníkovi předváděl. Když je potřeba snížit počet zaměstnanců, jsou předváděcí technici první na seznamu. Jejich platy jsou v rámci firmy nejnižší, přespávají v levných hotelech, obchodníci je obvykle ani nepozvou na společný oběd se zákazníkem.
Patrik byl Tariqovým oblíbeným předváděcím technikem. Nemluvil anglicky, a proto ho ostatní často ignorovali. Byl však jediný, kdo se dokázal domluvit s tamními mechaniky.
Možná se divíte, jak byli schopni komunikovat, když nemluvili společným jazykem. Mluvili snad rukama? Možná. Určitě ale srdcem a empatií.
Patrik se mnou cestoval do Saúdské Arábie, ale potřebovali jsme alespoň 3 další předváděcí techniky, abychom mohli výstavu uspořádat. V Saudské Arábii žádný předváděcí technik nebyl, ale bylo tu 50 mechaniků. Patrick jim postupně ukázal vše, co je pro předvedení stroje potřeba udělat, například jízdu po dvou kolech. Nebylo možné, aby si Patrik s mechaniky vyměnil více než pár slov. A tak mlčeli a nechali promlouvat ticho. Oční kontakt, gesta rukou, letmý dotek ruky pro naznačení, tak spolu komunikovali. Když jim Patrik ukázal jak řídit předváděcí stroje, vyzval mechaniky, aby se stali předváděcími techniky Bobcatu. Patrik a Tariq tak prokázali mechanikům respekt tím, že jim umožnili získat nové dovednosti, a otevřeli jim možnost, aby se mohli stát součástí připravované akce.
O pár dní později se prvním místním předváděcím technikům podařilo jet se strojem po dvou kolech. Nemohl bych vám říci, kdo byl více spokojenější, zda oni, Tariq nebo my. Všichni jsme byli nesmírně hrdí. Byli jsme připraveni na první společnou předváděcí akci.
První předváděcí výstava měla úspěch a my jsme pak uspořádali ještě dalších sedm. Zákazníci přicházeli ze všech míst v poušti. Jeden dokonce dorazil s kufrem plným peněz a chtěl si předváděcí stroje na místě koupit. V roce 2008, během finanční krize, jsme zvýšili podíl na trhu v Saúdské Arábii o 6%.
Ekonomický úspěch však nebyl naším hlavním úspěchem. Možná to bylo potvrzení toho, že když vám záleží na lidech ve „spodních patrech“ firmy, na těch neviditelných, vyplatí se to. Náš skutečný úspěch, který nám přinesl vnitřní radost a potěšení, byl náš společenský úspěch. Dát tamním mechanikům šanci, umožnit jim, aby „byli vidět“, aby se na jeden den stali „hvězdou na jevišti“ a mohli tento úspěch sdílet se svými rodinami, dát jim naději.
Na jednání o prodejním zastoupení, které proběhlo následující rok, nebyl bohužel nikdo z demo týmu pozván, aby se tak mohl podílet na úspěších firmy. "Nutná úspora nákladů, samozřejmě, chápete ..." Na konci večeře však Tariq vstal a požádal o pozornost, aby mohl promluvit. Začal slovy: „Musím říct něco velmi důležitého. Chci poděkovat někomu, kdo tu dnes večer nemůže být, a také jeho týmu: Lorenzovi z Arábie a jeho týmu předváděcích techniků.“
Slova mohou být někdy mocnější než peníze nebo zbraně.
Děkuji Bernardu Bougonovi, Olze Banyrové a Sebastianovi Karlovi za inspiraci a editaci.