Zaměstnanci, kteří firmu neopouští i přesto, že neříkají pozitivní věci o svém zaměstnavateli a nejsou ani inspirováni dělat něco navíc. Kolik jich je v České republice a jak je vůbec rozeznat?
Odpovědi na tyto otázky poskytl aktuální průzkum společnosti Aon Hewitt „Prisoners in the Workplace“ mezi téměř 23 000 zaměstnanci na českém trhu.
Identifikujte své „firemní vězně“
Možná se s nimi potkáváte denně – vysedávají v kuchyňce a popíjejí kávu, plnění úkolů jim trvá o něco déle než ostatním kolegům a než byste se od nich dočkali odpovědi na váš email, raději si za nimi zajdete osobně. To mohou být jen některé možné prvotní signály, že máte ve firmě svého „vězně“ – zaměstnance, který dal „vnitřní výpověď“.
Z výzkumu Aon Hewitt vyplývá, že 7 % zaměstnanců firem sídlících v České republice je nemotivovaných, avšak i přesto mají v plánu ve své společnosti nadále zůstat.
Zdá se vám toto procento nízké a tudíž nijak zásadně neohrožující zdraví a výkon společnosti? Pak si představte příklad společnosti s 2000 zaměstnanci, z nichž podle závěrů výzkumu můžeme až 140 pracovníků označit za „firemní vězně“. V souhrnném měřítku je to tedy každý 14. zaměstnanec v republice! Sami posuďte, jestli je to podle vás málo.
Nejčastěji se s typickým „vězněm“ setkáváme mezi zaměstnanci, kteří ve firmě působí více než 10 let a jak je z grafu patrné, procento nemotivovaných a zůstávajících pracovníků postupně roste s počtem odpracovaných roků ve společnosti. Čím déle tedy zaměstnanec ve firmě setrvává, tím větší je riziko, že zde zůstane „uvězněn“ a jeho vlastní rozvoj i přínos zaměstnavateli bude stagnovat.
Průzkum také dokládá, že potřeba stabilního zaměstnání narůstá taktéž s přibývajícím věkem zaměstnance. Nejvíce se týká pracovníků starších 55 let, mezi kterými najdeme v České republice až 10 % „vězňů“, a to především z důvodu finančního zabezpečení rodiny či například nutnosti splácet hypotéku, nevylučuje se ani myšlenka na blížící se důchodový věk a obava z předčasné ztráty zaměstnání bez vidiny nového uplatnění. Vyšší míra potřeby stability se nicméně také objevuje už mezi 25-29 lety věku zaměstnanců, z nichž se 8 % stává „firemními vězni“ například z důvodu doposud nevytvořených finančních rezerv.
Z pohledu pracovního zařazení se jedná převážně o řadové pracovníky, kterých je v porovnání s celým domácím trhem 7,1% a zastupují jeho největší část, nikoliv však o manažery v roli supervizorů či vrcholové manažery, kteří se většinově cítí být pracovně motivováni k vyšším výkonům. Být „vězněm ve vlastní firmě“ se cítí pouze 5,8 % manažerů a 1,6 % členů vrcholového vedení firem. Tato zjištění jsou platná jak pro malé a střední firmy, tak velké podniky. U větších firem je procento jen zanedbatelně vyšší.
Nemotivovaní, nikoliv nespokojení
Domníváte se, že „firemní vězni“ jsou ve své práci nespokojeni a demotivováni cokoliv dále dělat? Takto doslovně to ale není. Pravdou je, že se sice jedná o zaměstnance, kteří ve svém zaměstnání bývají v průměru o něco méně spokojení a méně se snaží o dobré jméno společnosti či dělají něco navíc než ostatní kolegové, avšak stále jsou si vědomi toho, že se ještě nenachází v situaci, kdy zaměstnavatele skutečně chtějí opustit.
Je také vidět, že relativně dobře rozumí, jak a za co jsou hodnoceni, a uvědomují si, že při práci plně využívají své schopnosti a zkušenosti. Zkrátka jsou si natolik vědomi, že se nemají zase tak špatně a že by obdobné podmínky hledali jen těžko na to, aby něco reálně měnili.
V čem se pojmy spokojenost a motivovanost vůbec liší? Rozdíl mezi spokojeností a motivovaností není vždy snadné jednoznačně identifikovat. Motivovaní jedinci nicméně sami sebe označují převážně za zaměstnance, kteří chtějí pro společnost pracovat i v budoucnu, pozitivně o ní hovoří ve svém okolí a vynakládají úsilí přispívající k dosahování cílů a lepších výsledků společnosti. Jde tedy o kombinaci určitých způsobů chování, zatímco spokojenost je pocit zaměstnance vztahující se k jeho pracovnímu místu.
Znamená to, že ve firmě mohou pracovat i zaměstnanci, kteří jsou sice spokojení, avšak nejsou motivovaní, nevyvíjejí žádné nadbytečné pracovní úsilí, natož aby se významněji angažovali v inovačních procesech, předkládali své nápady či aktivně šířili pozitivní reference o svém zaměstnavateli v okolí. Zkrátka jsou pasivní a jejich výkon je nižší než motivovaného pracovníka.
S „firemními vězni“ lze však dále pracovat, většina z nich totiž dle průzkumu stále váhá ve svých pocitech a právě zde se skrývá velká příležitost pro firmu s tímto stavem něco dále dělat!
Nenechte vaše „firemní vězně“ upadnout do pracovní deprivace a celkové nespokojenosti, kdy se jejich pasivita může obrátit v narůstající chybovost, která může stát vaši firmu ve výsledku mnohem více, než úsilí věnované jejich větší motivaci.
Setkali jste se ve vašem profesním životě s nějakým firemním „vězněm“? Podařilo se vám jej opětovně angažovat a motivovat v jeho práci? Podělte se o svou praxi.