Psycholog nám mimo jiné řekl: „Lukas dělá hlouposti a snaží se vyniknout, protože není schopen být ve škole lepší než jeho dvě sestry. Bylo by dobré najít činnost, ve které by mohl být lepší on.“
Lukas byl ve škole potrestán i tím, že musel pomáhat v kuchyni. Překvapivě ho to bavilo a lidé v kuchyni byli rádi, že ho tam mají. Proto jsme se začali společnému vaření věnovat i doma.
Se svou ženou jsme ho seznámili s šéfkuchařem restaurace, kam jsme byli zvyklí chodit. Šéfkuchař přijal Lukase na výpomoc o víkendech. Choval se přesně opačně než ve škole. Poslouchal, byl zdvořilý a uctivý. Opisoval si recepty do poznámkového bloku a šéfkuchař viděl, jak o něj pečuje (na rozdíl od školních učebnic, které byly zanedbané nebo ztracené…). V restauraci byl Lukas veselý a lidé kolem něj měli radost: pro syna to bylo jako zjevení, a tak jsme se rozhodli jít touto cestou a podpořit jeho nadšení pro vaření.
Po prvním roce nám šéfkuchař řekl, že by se Lukas měl naučit cukrářství a doporučil nám oslovit „Wittamer“, slavnou cukrárnu v Bruselu. „Wittamer“ peče i pro belgického krále. Přišlo mi nemožné, aby nás tam někdo přijal, přesto jsme druhý den šli do jejich obchodu. Majitel souhlasil, že přijde, a vyslechl Lukasovu žádost. Poté mi řekl: „Nikdy jsem neviděl mladého kluka tak nadšeného, nemůžu říct ne. Pokud máte pojištění, může přijít, kdy bude chtít.“ Neměli jsme žádné pojištění a já neměl tušení, jak ho pro dvanáctiletého chlapce získat, aby mohl absolvovat stáž. Den poté, když jsem přišel domů, našel jsem Lukase, jak vyplňuje formulář. Byl to pojistný formulář, o který požádal ředitele školy. Za měsíc dostal ředitel školy dort, který syn ve „Wittamer“ upekl.
Lukas absolvoval školení ve dvou dalších restauracích v Bruselu, kde začínal každý den brzy ráno. Do dvou hvězdičkové restaurace „Comme Chez Soi“ přijela jednou natáčet belgická národní televize. V reportáži vystupoval i můj syn.
Jednoho dne, v průběhu naší dovolené v jižní Francii, jsme se rozhodli navštívit „Institut Paul Bocuse“ v Lyonu. Byl 1. listopad, prázdninový den. Pravděpodobnost, že bude škola otevřena, byla malá, ale bylo to při cestě, tak proč to nezkusit. Zastihli jsme tamní sekretářku. Ta řekla Lukasovi, že by mohl zkusit poslat e-mail. Ještě téhož večera email poslal, nejsem si jist, zda tam bylo nějaké slovo bez pravopisné chyby. Obdržel od institutu pozvání na týdenní trénink. Syn dal přednost školení před týdnem úžasných prázdnin. "Budu studovat na této škole," prohlásil poté. O pět let později byl do této školy přijat (jeho motivace a nadšení byly důležitější než studijní výsledky).
Nyní je šéfkuchařem v tréninkové restauraci „Institut Paul Bocuse“ a předává svou vášeň a nadšení dalším studentům.
Jak jsme postupovali: „Impulz – rada od externího odborníka – otevření „nových dveří“ – ověření zvolené cesty fakty“ a tento cyklus opakovat.
- První impulz přišel od učitele: bylo to výstražné znamení, ale já jsem na něj nezareagoval. Druhým impulzem byl velký průšvih mého syna. Ředitel školy mi navrhl, aby Lukas navštívil psychologa. Což sice nebyl můj nápad, ale rozhodli jsme se to zkusit.
- „Překvapivě“ pro mě bylo to, co nám psycholog řekl, logické a velice to se mnou zarezonovalo. Vyzkoušeli jsme „otevřít nové dveře“ a zeptali jsme se v restauraci, zda by mého syna přijali jako stážistu: bylo to potvrzení, že jdeme správným směrem.
- Můj syn byl v první restauraci velmi šťastný a v další restauraci se mu otevřely nové dveře. Já jsem se držel více při zemi. Druhá restaurace se mi zdála příliš prestižní na to, aby tam synovi dali šanci. Chtěl jsem, aby zůstal tam, kde je, protože to bylo jednoduší i s ohledem na pojištění a další záležitosti.
Naštěstí šéfkuchař první restaurace i s Lukasem byli přesvědčeni, že to půjde. Můj syn vzal svůj osud do svých rukou, protože věděl, kam ho to táhne. Zkusili jsme to, byl přijat a našel i řešení pro praktické záležitosti. Nemusel jsem všechno zařizovat sám, pomoc a podpora přišla i od jiných lidí. S manželkou jsme se rozhodli podpořit syna v jeho nadšení a touze.
Neustálá snaha otevírat další a další nové dveře odhalila Lukasovu vášeň pro vaření. Vášeň je pro člověka velkým hnacím motorem, který mu pomáhá překonávat překážky.