Jeden filozof amatér řekl, že existují dva druhy lidí – ti, kteří dělí svět na dva druhy lidí, a ti, kteří ne. Autor se inspiroval a rozdělil pracovní sílu na lidi, kteří dokáží nestydatě požádat druhé, aby udělali práci, která ve skutečnosti náleží jim, a zbytek – tedy my ostatní, kteří si netroufneme o to požádat. Co dovoluje některým kolegům chladně zatlačit ostatní ke zdi? Co jim dává právo někoho požádat, aby přepsal poznámky ze schůze a distribuoval je všem? A když odpovíte, že jste si poznámky nedělali, s úsměvem odpoví: „Použij moje.“ Tato schopnost změnit v okamžiku kolegy a někdy i cizí lidi v dočasné podřízené je jistým způsobem působivá. V té chvíli je obtížné odmítnout. Většina z nás byla vychována k tomu být nápomocní a milí. Instinktivně odpovíme: „Jistě,“ i když je požadavek přehnaný. A potom si to vyčítáme, protože příjemce naší štědrosti není ani trochu vděčný. Naopak nás hodlá využívat daleko více.
Nejlepší způsob, jak zacházet s nepřiměřeným žadatelem laskavostí, je vyzbrojit se odrážecí větou. Když vám kolega navrhne, že vy jste ta vhodná osoba, která by měla vytvořit model výrobních nákladů, odpovězte: „Zavolej mi a promluvíme si o tom.“ Tím komunikujete tři věci:
- nelíbí se mi ten nápad a proto mi ho budeš muset prodat, což je nepravděpodobné,
- míč je na tvé půlce; až mi zavoláš, už si nebudu pamatovat, cos chtěl,
- není tu žádná záruka, že ti zvednu telefon.
Samozřejmě musíte rozlišit, zda žádost vašeho kolegy není oprávněná a upřímná, zda ve skutečnosti neříká: „Skutečně ocením tvou pomoc a oplatím ti ji, kdykoli budeš potřebovat.“ Také se to samozřejmě netýká týmové spolupráce, kde se členové týmu navzájem podporují a kryjí si záda.
-ba-