A o co vlastně jde? S jakým tématem či tématy jsem pracoval a chci vám je představit? Přístupů a metod se v mém případě objevilo více, ale hlavními byl stres management a sebekoučink. Obě metody mi velice pomohly zvládnout letošní situaci tak, že jsem se s ní popasoval, že jsem ji jednoduše přežil. Ono vše začalo už loni, kdy mi na jaře na základě řešení jiných zdravotních problémů našli v hlavě nádor. Nebyl vůbec malý (4x3x3 centimetry), takže i doktoři z toho byli zmatení, že co s ním udělat. Operovat nebo ne? Po biopsii (diagnostická metoda, která se používá k upřesnění biologické povahy odebírané tkáně, či buněk), která u mě proběhla standardní operací, protože v mém případě šlo o nádor v hlavě, se doktoři po dlouhém váhání rozhodli nádor nechat být a jen ho sledovat. Taková byla povaha nádoru a já za to byl velice rád. Další možnosti totiž nebyly nic moc… A tak jsem druhou polovinu roku 2017 zvládl celkem v pohodě a bez jakýchkoliv komplikací. Ty však podle doktorů začaly hned zkraje roku 2018. Usoudili tak na základě magnetické rezonance (3D scan mozku) z ledna letošního roku. A výsledkem bylo doporučení na ozařování nádoru. Na základě zjištěných skutečností jsem však ozařování odmítl s tím, že uvidíme na další magnetické rezonanci…
No, jenže na další rezonanci už nedošlo. Zhruba 2 týdny před jejím termínem přišly velké bolesti hlavy, které mne zcela paralyzovaly. Musel jsem do nemocnice, kde doktoři na základě CTčka a magnetické rezonance rozhodli, že to, co je v hlavě, je velké a nebezpečné a musí to ven. Tak se taky stalo, že jsem 14. 5. strávil necelých 5 hodin na operačním sále. Po operaci jsem celkem rychle začal fungovat, ale bolest přetrvávala skoro ve stejné intenzitě jako před operací. Následně jsem se dozvěděl, že bolest po operaci může zůstat až 4 týdny, než zcela zmizí… To mne věru čekaly pěkné dny a týdny. I tak jsem byl propuštěn z nemocnice, do které jsem se po jistých problémech po týdnu znovu vrátil. No a po dalším více jak týdnu a propuštění jsem se dostal domů a nevěděl, co mám dělat, protože v nemocnici jsou dost skoupí na slovo, takže rady a návody opravdu při propouštění nedostanete. Byl jsem doma, bolest se mírnila, ale stále v určité intenzitě zůstávala. A jeden kamarád, co mne měl „štěstí“ po propuštění vidět, mi později řekl, že ho pohled na mne celkem vyděsil.
Tak jo. Jste doma, ale nevíte, co dalšího bude následovat. Přijde ještě chemoterapie a ozařování? Nebo toho budu ušetřen? Nebo mne čeká něco jiného? No, nevěděl jsem nic a doktoři taky ne. A jak se v takové situaci postavit ke svému životu? Jak s ním vůbec pracovat? Jde to? Dá se to? Odpověď je, že jde vše, pokud s tím pracovat chceme. Jen moje situace vyžadovala trpělivost, protože ani v nemocnici mi nikdo hned nic neřekl. Prakticky až koncem června jsem se dostal do nemocnice na Bulovku, kde mne nakonec přes léto čekalo ozařování i s chemoterapií. Rád jsem za to nebyl, ale situaci jsem plně respektoval. Respekt je vždy důležitý. Kdybych ještě bojoval s tím, co mne čeká, tak bych musel zvládnout podstatně více než jen samotné ozařování a chemoterapii, které jsou i tak velmi velmi náročné.
Vraťme se však ještě na začátek června, kdy jsem byl propuštěný z nemocnice a nevěděl, co mne čeká. Netušil jsem ani to, kdy se něco dozvím. Ani toto mi doktoři neřekli. A pracujte s sebou v takové situaci. Dokázali byste to? Zvládli byste se postavit osudu a čelit mu tváří v tvář? Já odpovím za vás. Zvládli, protože máte jen 2 možnosti. Postavit se opět na vlastní nohy a začít fungovat, nebo se na ty nohy nepostavit, což však přináší jiný velmi negativní vedlejší efekt… Já se rozhodl s tím začít pracovat tak, jak to půjde. Nevěděl jsem, co vše mám k dispozici, co zvládnu sám a s čím mi pomůže okolí, a ani jsem netušil, jak bude vše, co mne čeká, náročné. Zkušenost byla nulová a googlovat jsem nechtěl z toho důvodu, abych nenašel něco, co mne silně rozhodí. Je to stejné jako v životě. Jen vy sami si volíte, s jakými informacemi chcete a budete pracovat.
A tak jsem se do toho pustil. Prášky, které mi dali v nemocnici, jsem normálně dál jedl. Ale začal jsem měnit přístup k nim. Zjistil jsem, že potřebuju víc pohybu. V nemocnicích jsem začal jíst trošku více čokolády a musel jsem udělat něco proti tomu, aby se ve mně tuk neukládal. Musel jsem začít také pracovat více sám se sebou, se svou situací. Jen jsem nevěděl jak. A s některými aspekty vlastně pořádně nevím doposud, jak pracovat. Místo sportu jsem měl procházky s přítelkyní a cvičení na veslařském trenažéru. To bylo dost fajn. V létě jsem začal znovu jezdit na kole, přestože mi to doktoři zakazovali. Cítil jsem se dobře, tak proč nepokračovat? Jen to neskutečné vedro všechno komplikovalo.
Sportovně a pohybově jsem to zvládal. Ale co mentálně? Byl můj přístup v rovnováze? Zvládal jsem se vypořádat se situací tak, že se s ní opravdu dokážu popasovat? Byl sebekoučink účinný? Ano, byl a postupně mi pomáhal se vyrovnat s tím, co mne čekalo. O chemo a radioterapii jsem věděl cca od půlky června, že mne v létě čeká, ale nevěděl jsem, co mne přesně čeká a jak na to bude mé tělo reagovat. Vlastně byla většina situací úplně nových. Nebyl jsem na ně připravený. Nevěděl jsem, jak jim čelit. Ale věděl jsem, že s nimi pracovat chci. A že v momentě, kdy bude něco urgentní, tak se to samo připomene. Takže červen se blížil ke konci a já věděl, že mne čeká druhá a stejně náročná fáze. A věděl jsem, že té fázi budu čelit a že ji zvládnu, i když to nebude jednoduché. Ale koučink i práce se stresem fungovaly a já věděl, že se na ně mohu spolehnout. V dalším díle, který vyjde 12. 12., se můžete těšit na představení technik z oblasti stres managementu a koučinku, které jsem v době své rekonvalescence využíval a které mi pomohly se s tím vším vypořádat. Byl jsem vděčný za vše, co jsem mohl použít. A využíval jsem vše, co jsem zvládl.
Všem přeji hodně pevného zdraví a nejen pracovních úspěchů. A 12. 12. na viděnou.