Říct či neříct

Uchazeči o zaměstnání se na přijímacích pohovorech obávají zmínit o chronických nemocích, jimiž trpí, jelikož vědí, že by pro potenciálního zaměstnavatele bylo bezpečnější najmout někoho jiného. Je velmi složité rozhodnout se, zda říci pravdu, nebo mlčet. Díky současným lékařským metodám mohou totiž dnes již i chronicky nemocní lidé chodit běžně do zaměstnání a nechtějí se připravit o šance.

Favorizování zdravých uchazečů o zaměstnání je přirozeným jevem, pro většinu uchazečů je ale přirozené nelhat. Článek popisuje případ americké zaměstnankyně, které při pracovním pohovoru zatajila svou sklerodermii (onemocnění pojiva postihující kůži a vnitřní orgány). Po týdnu na novém pracovišti však nadřízené o svém stavu informovala a vysvětlila, že nepotřebuje žádný zvláštní přístup. Nakonec o zaměstnání nepřišla, protože prokázala svou kvalifikaci a talent. Personalisté však raději vidí uchazeče schopné vyložit na stůl všechny karty a jednat dospěle.

Další žena v článku trpěla roztroušenou sklerózou a náboráři to sdělila, když se zajímala o práci v místním muzeu. Jejím úkolem mělo být nošení vlněného kostýmu a vesměs práce venku. Tím, že se zmínila o své nemoci si při pohovoru dojednala pracovní podmínky, které ji nejvíce vyhovovaly. Dostala možnost pracovat venku a plnit jen činnosti nevyžadující kostým. Jiní lidé ovšem při odhalení svých nemocí úspěch v práci neměli. Jednoznačná odpověď na to, zda promluvit či mlčet o chronických onemocněních tedy neexistuje. Každý uchazeč musí individuálně zvážit všechna pro a proti.

**Datum vydání:** I/2004