Kdo lže, ten krade (nebo sedí u pracovního pohovoru)

Personální praxe i odborné výzkumy potvrzují, že čím méně je určitá osoba kvalifikovaná pro práci, o níž žádá, tím více se v procesu hledání zaměstnání uchyluje ke lži. Žadatelé o práci se zkrátka vylepšují, zejména pokud jde o jejich profesionální zkušenosti. Dokládá to mimo jiné i aktuální studie Brenta Weisse z americké **University of Massachusetts**. Ten ještě s jedním spolupracovníkem zkoumal chování 38 studentů, kteří se u něho zúčastnili falešného pracovního pohovoru na místo lektora kurzu psychologie na střední škole.

Weiss pozval zmíněné studenty na pohovor, o tom, že je fingovaný však studenty informoval až po jeho skončení, kdy jim také oznámil, že se stali součástí vědeckého výzkumu. Tak také zjistil, že mají žadatelé o práci silnou tendenci náboráři lhát. Studenti na pohovoru vyplňovali osobní dotazníky, které již dříve vyplňovali v rámci výuky. Stačilo pouze dotazníky porovnat.

Osobně Weiss nakonec přiznal, že se mu jako vhodní kandidáti na hledanou pozici paradoxně líbili studenti, kteří lhali nejvíce. Možná to bylo tím, že mu říkali přesně to, co chtěl slyšet. Lidé, kteří říkají ostatním to, co chtějí slyšet mohou být lháři, mohou však také disponovat značnými schopnosti vcítění se do druhých, pochopení cizích problémů a přání. Taková schopnost se v pracovním procesu velmi cení. Na závěr svého výzkumu tak Weiss nemohl potvrdit, že by lhaní bylo vždy špatné. Zdůraznil však, že říkat lidem jenom to, co chtějí slyšet rozhodně také není vždy nejvhodnější. Náborářů, kteří chtějí poznat lháře u pracovního pohovoru pak doporučil držet se striktně žadatelova životopisu, odhalit slabá místa a v pohovoru se soustředit jen na ně.

**Datum vydání:** II/2003