Žijeme v době, která lidi spíše polarizuje a rozděluje (a nemluvím jen o politice) a výsledkem je, že spolu lidé nemluví. Jaký je ale dopad tohoto rozdělení, tedy co se stane, když spolu lidé z různých důvodů nemluví? Přicházíme o přátele nebo dokonce i rodinné příslušníky, a nemáme pak ani šanci dozvědět se, co a proč si myslí druhá strana a žijeme v důsledku v názorově chudším světě. Dobrým příkladem tohoto komunikačního vakua je postoj k vakcinaci. Vytvořily se totiž dvě skupiny lidí – ti, kteří s očkováním nemají problém a takzvaní „odpírači“ a společnost je rázem rozdělená.
-
Příznivci vakcinace nechápou tvrdohlavý postoj protistrany, argumentují tím, že už od dětství jsme chodívali běžně na různá očkování (čímž jsme se nepochybně vyhnuli mnoha nebezpečným chorobám) a vakcinaci chápou jako prostředek k normálnímu životu (tedy možnost chodit do restaurací, kin a cestovat bez problémů letadlem atd.). A v extrémním případě vidí „odpírače“ jako sobce, kteří je dokonce ohrožují.
-
„Odpírači“ se zase samozřejmě opírají o svoje nezadatelné právo svobodně se rozhodnout, jestli vakcínu přijmout nebo ne, argumentují „nedovařenými“ vakcínami, které podle nich vznikly překotně, velmi negativně vnímají tlak ze strany autorit, cítí se být ohrožení, protože zaváděná opatření často skrytě vedou k „násilné vakcinaci“ celé společnosti.
A zdá se, že nikdo nemá sílu a dovednosti, jak tyto dva světy smířit, protože lidé stojí na jednom břehu, který si z nějakého důvodu vybrali a bitevní linie jsou vytyčené. Mezi oběma stranami vznikl sdílený pocit, že lidé s opačným názorem pro ně představují doslova existenciální hrozbu a domnívají se, že tu není po ruce řešení. Prostě nevědí, jak mluvit s „druhou stranou“. A přitom lidé si přece rádi popovídají s druhými, už jen proto, že třeba hodně investovali do svého přesvědčení a chtějí si potvrdit správnost vlastního postoje.
Takže kolegové, kteří spolu dříve při obědě v podnikové kantýně sedávali u jednoho stolu, si najednou odsedávají, přátelé odmítají společně chodit po práci na pivo (ostatně ani by je přece bez „tečky“ do hospody nepustili, myslí si s hořkostí) a dokonce i mnohé rodiny jsou kvůli vakcinaci rozhádané. Někteří lidé jsou ochotní opustit zaměstnání jen proto, aby se vyhnuli „vakcinaci z donucení“.
Kde je „pravda“?
Problém je v tom, že na přesvědčení záleží a lidé jednají na základě svých názorů – a je jedno, jestli jsou tato přesvědčení pravdivá, nebo ne a z jakých informací tyto názory vyrůstají. Mimochodem, je neskonale snazší mýlit se, než mít pravdu. Autor tohoto článku samozřejmě nemá po ruce snadné řešení jak z této situace vybřednout a rozhodně nechce stranit ani jedné skupině. Myslí si, ale, že i v této zdánlivě patové situaci, kdy je jakýkoli dialog na téma vakcinace zdánlivě nemožný (právě z důvodu vyhraněnosti obou postojů), se můžeme přece jen pokusit přinejmenším o pochopení postojů a východisek druhé strany.
Jak ale na to?
Řešením je dialog, otevřený rozhovor bez předsudků. Bylo by asi pošetilé domnívat se, že když budu mít po ruce dobré argumenty, tak po jednom rozhovoru zásadně změním postoj svého konverzačního partnera. To mu ostatně nedovolí už jeho hrdost. Nicméně dobře vedenou konverzací můžu pochopit partnerovy postoje a případně jemně a efektivně zasáhnout nebo chcete-li narušit jeho přesvědčení, pokud se v něčem zásadně mýlí. A to není málo, protože dotyčný může pak v klidu o samotě znovu přemýšlet o správnosti svých názorů, o tom, z čeho vyrůstají a díky tomu může později třeba změnit svůj postoj.
Otázka ale zní, jak takový dialog vést. Nabízím několik rad Petera Boghossiana a Jamese Lindsaye, autorů mimořádně zajímavé knihy Jak vést (zdánlivě) nemožné rozhovory (vyšlo před Vánocemi v nakl. PRÁH). Jedná se o rady z kategorie „zdravého rozumu“, které autoři uvádějí hned v úvodu knihy a všechny mají zobecňující povahu. Takže pokud se ocitnete v „prostředí kontroverzních témat“, jakým téma vakcinace bezesporu je, pak myslete na následující:
-
Uvědomte si, jaký je vlastně účel vaší konverzace. Účelů totiž může být mnoho - od dosažení vzájemného porozumění (v případě tématu vakcinace velmi těžké), přes nalezení „pravdy“ (ještě těžší), až po intervenci, kdy chceme svého partnera „přetáhnout“ na svou stranu nebo aspoň změnit způsoby, jakými si vytváří svá přesvědčení. Takže je dobré především si ujasnit, oč se vám vlastně jedná – nicméně uvědomte si, že lidé velmi rychle pochopí, když se je budete snažit manipulovat a dialog může skončit stejně rychle jako začal.
-
Snažte se o vytvoření partnerského vztahu. Jinak řečeno, nechtějte za každou cenu „vyhrát“ a to mějte stále na mysli. Posuňte se od výhry k porozumění, jak a proč partner uvažuje a z čeho vychází. Ostatně i když „prohrajete“, můžete se přece od svého protějšku naučit něco nového.
-
Snažte se po celou dobu udržet vzájemný vztah. Takže najděte něco, co vás spojuje, neprodávejte násilně svoje názory, vyhněte se okřikování, nepoučujte a celkově se chovejte zdvořile. Stručně řečeno se nechovejte jako kdybyste měli „patent na rozum“ a váš názor je ten jedině správný.
-
Opravdově naslouchejte (to je opět jedna ze „starých dobrých rad“, kterou se ale lidé při „nemožných“ rozhovorech většinou neřídí).
-
„Zastřelte svého posla“ – jedná se o nadsázku, která má kořeny v antickém dramatu, ale autoři chtějí říct překvapivou pravdu: nemyslete si, že protistrana přistoupí na vaši skvěle vypracovanou argumentaci. Takové argumentaci říkají „doručování vzkazů“ a něco takového podle jejich zkušeností při (skoro) nemožných konverzacích prostě nefunguje! Lidé prostě vašim argumentům v emocionálně vypjaté situaci nebudou naslouchat. Takže zapomeňte na „chytrou“ argumentaci a spíš se zajímejte o to, z jakých pozic váš partner vychází a zkoumejte zdroje a korektnost informací, se kterými pracuje.
-
Pokud ale vidíte, že konverzace je opravdu nemožná, tedy, že postoj vašeho partnera je opravdu vyhrocený, odejděte. Prostě mu poděkujte za dosavadní ochotu sdílet svoje názory a ukončete konverzaci.
Jestli bude výsledkem vašeho rozhovoru třeba jen to, že jste opravdu pochopili pohled druhé strany (a nemusíte nutně se vším souhlasit) a prolomily se ledy, není to málo. A možná, že si zase spolu sednete s kolegou v kantýně k jednomu stolu. Covid nám už sebral mnohé, ale neměl by nám brát naše spolupracovníky a přátele jen proto, že jsme předčasně rezignovali na dialog.