Nejvíce přesčasů odpracují stavebníci a dělníci. V nemanuálních profesích se často o předčasech nedá hovořit ani když sedíte v práci do noci. Vyžadovat za to peníze je jen na dohodě a na vztazích.
Statistiky hovoří o tom, že lidé jsou v práci denně průměrně jen o čtyři minuty déle, než je podle zákoníku práce standardní pracovní čas. Stížnosti zaměstnanců, že si za celý týden nestihnou zařídit věci na úřadech nebo jako rodiče nestíhají vyzvednout děti ze školy, jsou ovšem běžné.
Nejdelší pracovní dobu mají oficiálně zaměstnanci pracující ve stavebnictví. Je to zároveň sektor, ve kterém délka práce rostla v posledních letech nejvíce.
Tak jednoduše, jako se dá definovat a vykázat práce v manuální činnosti, se však mnohá práce po pracovní době vykázat nedá. Nedá se tedy ověřit, zda to, že chodíme domů za tmy, je trendový jev nebo je to skutečně délka času strávená v práci.
Když zaměstnanec zůstává v práci po pracovní době bez souhlasu zaměstnavatele, je třeba se ptát, zda může vůbec na pracovišti být, zda to má dovolené. Pro praxi je podstatné, jak přítomnost zaměstnance na pracovišti mimo pracovní dobu popisují vnitřní směrnice.
Když člověk zůstane v práci po pracovní době a chce, aby mu za to zaměstnavatel zaplatil, měl by si dohodnout přesná pravidla pro práci přesčas. Práce přesčas je podle zákoníku práce vždy nařízená zaměstnavatelem a je s ním vždy dopředu dohodnutá. Měla by být nařízená v případě nejvyšší potřeby.
-pk-