Konference a porady připomínají někdy divadelní představení. Už zasedací pořádek vypovídá o vnitřním naladění účastníků. Kde budete sedět na nejbližší poradě, zase na svém obvyklém místě? A proč vlastně? Z jakého důvodu si lidé na poradách a konferencích sedají stále na ta stejná místa?
Experti na mimojazykovou komunikaci se domnívali, že je to všechno je zvyk a rutina, ale opak je pravdou. Obsazování míst má relativně pevná pravidla. Totiž ten, který si zvykl sedět na stále jednom místě, vysílá signál, i když mlčí. Mám vlastní místo, o kterém každý ví, že je moje. Je to vlastně takové značení teritoria, které si pracovník vybojoval a nechce se ho vzdát.
Psychologové jsou přesvědčeni, že místo, na kterém sedíme, nás charakterizuje. Přesná pozice u stolu či v konferenční místnosti charakterizuje roli, status a vnitřní naladění účastníků. Například ti, kteří se považují za názorové protivníky, si většinou sedají přímo naproti sobě. Šéfové zase rádi sedí tak, aby viděli na dveře.
To, jak sedíme, prý ukazujete to, jak myslíme. Zasedací pořádek věrně kopíruje jednotlivé účastníky.
Kdo sedí nejblíže šéfovi, ten se chce vyhřívat v jeho slávě a obdivu. Takoví lidé ukazují, že si o sobě myslí, že už jsou něčím a ostatní by je tak měli brát. Nejméně strategicky výhodné je místo, kde sedíte zády ke dveřím. Mnozí ho dokonce považují za místo, kde sedí lidé s nejnižším statutem. Kdo takto sedí, nevidí přicházet kolegy a musí se neustále otáčet.
Hlavním cílem mnoha konferencí není dnes nic jiného, než na sebe vhodně upozornit. Ten, který chce hrát v pracovním kolektivu roli analytika, by si měl sednout někam do kouta.
-pk-