Čím to je, že někteří lidé pracují na svých úkolech průběžně a jiní pravidelně na poslední chvíli? Přístup k plnění úkolů má pravděpodobně kořeny už ve školeních lavicích. Když studenti dostanou úkol, který je třeba odevzdat za tři týdny, někteří na něm začnou pracovat ještě tentýž den odpoledne, zatímco jiní mají před sebou nejméně dva týdny volna nebo se zpracování úkolu věnují intenzivně až v noci před odevzdáním. Výsledek je přitom stejný – splnění termínu.
Skutečnost je taková, že tempo práce je velice individuální. Pro někoho je přirozenější dělení úkolů na menší části, které může zpracovávat průběžně. Někdo naopak preferuje stav, kdy se úkolem může zabývat jen jednou, ať už je tomu třeba věnovat jakýkoli čas a energii. Každý nejspíš zná někoho, kdo pracuje „paralelně“ na několika projektech, které si dělí na menší celky. Stejně tak máme i kolegy, kteří pracují spíše „sériově“ a úkoly vždy řeší, až když jsou naléhavé a najednou.
Manažeři mají tendenci odsuzovat práci na poslední chvíli jako krátkozraký přístup. Měli by si však nejprve uvědomit, že zaměstnanec píšící například důležitou zprávu den před termínem odevzdání přemýšlel o detailech a argumentech, které nyní přenáší na papír dlouhé týdny. Vlastní psaní zprávy je v takovém případě jen detail, skutečná hodnota zůstává v myšlenkách, které do svého úkolu investoval, když to vypadalo, že se mu vůbec nevěnuje. Ať již tedy vaši zaměstnanci pracují paralelně nebo sériově, zajímejte se o výsledky – a pokud budou dobré, nechte je pracovat jejich tempem.
-kk-