Dovolené a lety do vesmíru mají mnoho zajímavých společných rysů, ať už jde o nepohodlný průběh cesty, špatné jídlo nebo nepříjemný pocit, že místo, kam směřujeme již není tak skvělé, jako bývalo kdysi. Nejhorší je ale návrat zpět. Na jedné straně je to nebezpečný proces průchodu atmosférou v obrovské rychlosti a teplotě. Na druhé jde o nicotný pocit z návratu do kanceláře.
Autorka článku vzpomíná na dovolenou na lodi, ze které se právě vrátila. Při své klidné plavbě lehce zapomněla na to, že zbytek světa nepluje tak pomalu. Při vstupu na souš chvíli jen zírala na „pospíchající otroky kovových krabic na čtyř kolech“, i když kolem ní projížděli jen malou rychlostí. Na dovolené svět dával smysl. Po návratu z dovolené, stejně jako z vesmíru, má ale člověk pocit, že se svět okolo zbláznil. To platí i o návratu na pracoviště.
Ve výtahu máte pocit, že na vás kolegové divně zírají. Najednou jste na poradě a nechápete, co tam děláte. Možná je důležitá, ale když se zamýšlíte, žádnou důležitost nevidíte. Podobně je tomu s elektronickou poštou. Hledíte do obrazovky počítače a marně přemýšlíte, proč sepisujete e-mail někomu, kdo sedí kousek od vás. Běžné aktivity vám připadají šílené. Začínáte toužit po svém tichém a tmavém místě ve vesmíru. Nejraději byste se nechali vystřelit na Měsíc (nebo se vrátili do místa své dovolené). Po krátkém čase se však opět začleníte do každodenního pracovního rytmu.
Čím déle jsme pryč, tím hůře se adaptujeme nazpět. Téměř nikdy se nám nepodaří uniknout na tak dlouho, abychom absolutně přenastavili svůj metr duševního zdraví. Čtrnáct dní je proto akorát.
-kk-