Cesta vzdělavatele je i plná překážek a výzev. Studium didaktiky, osvojení metodiky vzdělávání, rétorika, odborná příprava, první praxe, tvorba koncepce a podpůrných výcvikových pomůcek, zvládání moderních technologií, neustálý seberozvoj, fyzická kondice, duševní a pedagogická hygiena, kompozice materiálů a tímto náš seznam teprve začíná.
Rád bych se dnes zaměřil na jednu z těchto výzev, jednu z klíčových komponent vzdělávání, kterou je publikum. Po mnohé vlastní praxi bych se nebál konstatovat, že publikum neboli cílová skupina vzdělávaných je meritem celé věci. Alfou a omegou, jenž dává lektorovu snažení smysl.
Empatie se vzdělávanými, poznání cílové skupiny a naladění se na publikum jsou pro vzdělavatele výchozími předpoklady úspěchu, jeho základní výzvou. Tím větší výzvou, čím méně publikum chápe smysl, význam a užitek vzdělávání pro ně samotné. Těžko budete motivovat Eskymáka, aby si udělal kurz vegetariánského vaření, dokud mu nevysvětlíte, že sobi prostě v subarktické oblasti došli anebo jej nepřesvědčíte, že palačinkárnou vydělá jednou za polárním kruhem majlant.
Důkladná příprava vzdělávání ve formě propracované koncepce ve vazbě na zaměření, obor a každodenní pracovní činnosti vzdělávaných, kvalitní vstupní analýza, následná úprava obsahu dle studijních předpokladů, možností a potřeb cílové skupiny jsou nezbytné pro celý vzdělávací proces. Smysluplnost vzdělávání však nezajistí pouze jeho obsah a autor, ale především správně motivované publikum. Je to opravdu tak důležité?
Stejně jako rodiče mají nereálná očekávání, tak i personalisté mnohdy věří, že se jejich zaměstnanci budou učit proto, že jim někdo vzdělávání umožní a zaplatí. Opak je pravdou. Bez chápání smyslu pracují neochotně nejen děti ve školách, ale i dospělí ve vzdělávacích kurzech. Vzdělávat demotivované, apatické, neochotné, nespolupracující, neukázněné a nespokojené studenty či dospělé posluchače se dá přirovnat ke šplhání na Mount Everest v teplácích a sandálech. Význam a hloubku těchto slov jsem si uvědomil již při své praxi v tradičním školství a později i při vzdělávání dospělých, kam jsem hladov po vědění prahnoucím publiku utekl.
Marně jsem na privátním reálném gymnáziu přemýšlel, jaké učební nebo výchovné metody nasadit v prostředí dospívajících dětí, kterým je podáváno nesprávné jídlo v nesprávný čas a které přišly nevyspané a bez snídaně a nacpaly se po cestě sladkostmi nakoupenými ve školním automatu. Jak zaujmout publikum, které vstřebalo všechny temné stránky sexu ještě před vstupem do puberty a jenž se pod tlakem vrstevníků proměnilo z nadšených bytostí lačných po vědění na nervní prázdné hlavy s make-upem v penálech a časopisem nevalně skrytým pod lavicí? Jak smysluplně vzdělávat studenty, kteří pochází z rozvrácených rodin a do školy dorazili s cílem vybít svůj vztek anebo se uklidnit osaháváním svých protějšků pod lavicí? Jak přežít v přítomnosti řvoucích a brblajících výrostků, kterým je všechno natolik ukradené, že nehnou ani brvou, i když je nechám všechny po škole? Na to mě vskutku nějak zapomněli na fakultě připravit.
Při rozdávání pracovních listů, pracně připravených během noční šichty s nostalgií vzpomínám na staré časy, kdy ještě výuka byla nejen možná, ale i zábavná. Vzápětí mi odchází postupně celá třída na záchod, a když se ani po 15 minutách nikdo nevrací, dochází mi, že je patrně čas pověsit toto řemeslo na hřebík. Pátrám ve svých poznámkách a hledám kontakt na jednoho z rodičů, který mi na schůzce kvůli prospěchu nabízel lukrativní práci lektora vzdělávání dospělých. Hurá. Ti si budou mé práce dozajista vážit.
Pln nadějí a očekávání přicházím tedy do učebny plné posluchačů s poněkud dřívějším datem narození. Nebude těžké tuto cílovou skupinu zaujmout. Únava, apatie, nezájem, nedostatečné vstupní znalosti, nereálná očekávání, arogance, přemíra emancipace, nedůvěra a upjatost jsou však zdrojem mého rozčarování. Změnil jsem sice publikum, nikoli však výslednou realitu - nedostatek motivace a chaos ve vzdělávání přetrval. Začínám chápat, že na věku vzdělávaných nezáleží. Učit dospělé nebude nakonec tak jednoduché. Totiž vzdělávat lidi chaoticky, bez koncepce, adekvátní motivace, předvstupní analýzy, pochopení jejich specifických potřeb a zájmů je stejně marné, jako bylo tehdy čekání na studenty, až se vrátí z toalety a začnou hltat vědění s katarzí a vděčností.
A jak příběh končí? Novým začátkem. Pochopením. Prevencí místo hašení požáru. Po všech odstrašujících zkušenostech v různých sférách vzdělávání jsem se totiž rozhodl vybudovat vlastní vzdělávací společnost, postavit se k věci koncepčně, brát motivaci posluchačů vážně, nešít vzdělávání horkou jehlou a důkladně je připravovat, promyšleně plánovat, zodpovědně realizovat a profesionálně vyhodnocovat: prostě vytvářet smysluplné vzdělávací projekty, pod které se nemusím stydět podepsat.