Možná někoho překvapí, že právě asertivita nejen s etickým chováním souvisí, ale dokonce je jeho nezbytným předpokladem. Mluvíme ovšem o asertivitě v pravém významu toho slova, tedy schopnosti otevřeně komunikovat, prezentovat a hájit svůj názor, odmítnout i vznést požadavek, vyslovit kritiku i pochvalu, obecně řečeno hájit svá práva, ale to vše současně s respektem k tomu, že svá práva má i druhá strana. Patří sem i obrana proti manipulaci a samozřejmě snaha manipulaci nepoužívat.
Tvrzení, že asertivita je středem mezi agresivním a pasivním chováním, je nesmysl. Tím středem je spíš něco na způsob pasivní agrese. Asertivita je kvalitativně nad tím. Vyžaduje empatii, dobrou vůli, ale i tvořivost a hlavně odvahu. Odvaha samozřejmě neznamená, že nemáme strach, ale to, že svůj strach překonáváme, čímž děláme dobrou službu svému sebepojetí, potažmo sebeúctě a sebevědomí. Odvaha je rysem silných osobností. Kdo se bojí, bojí se odmítnutí, bojí se otevřeně komunikovat, uchyluje se k manipulaci a svému sebevědomí naopak nijak neprospívá. Vážit si sebe je znakem životního stylu, který vede ke spokojenosti, psychické pohodě a v souvislosti s dnešním celostním pojetím člověka, můžeme říct, že tím i k pohodě fyzické a sociální.
Jaké jsou další znaky takového způsobu života? Je to chování označované jako prosociální, to znamená takové, které je zaměřeno na prospěch druhé osoby bez toho, že by poskytovatel očekával nějakou vnější odměnu. Vnitřní odměna je „povolena“ (na rozdíl od některých starších pojetí altruismu), a v tom spočívá obrovské kouzlo.
Pokud trochu sledujeme chování globálních celebrit a skutečných boháčů, můžeme si všimnout, že mnozí z nich již tomuto kouzlu propadli. Dosáhli majetků, které nespotřebují ani za sto let a teď si chtějí dopřát pocit smysluplnosti své existence, pocit, že zanechají na tomto světě ještě i nějakou dobrou stopu. To je sympatické a inspirativní. Ale prosociální chování nemusí a nesmí být výsadou bohatých lidí. Každý známe příklady jedinců, kteří právě třeba i ve velmi skromných poměrech pomáhali lidem kolem sebe. Asi jim to nějak „stálo za to“. Ovšem důležité je nezaměňovat pomoc někomu, protože neumím odmítnout a pomoc někomu jako vědomou a svobodnou volbu. A jsme zpět u asertivity a silných osobností.
Tyto principy mají značný potenciál spočívající v účinku na budování dlouhodobých vztahů, motivaci vlastní i působení jedince jako inspirativního vzoru. Existují už dnes firmy, které těchto zákonitostí umí využívat, dosahují svých cílů z hlediska fungování na trhu a zároveň se nijak nezpronevěřují všeobecným etickým principům.
To, o čem mluvíme, jsou vlastně sociální dovednosti a ty jsou naučitelné. Toho účinně využívají projekty jako je např. etická výchova ve školách, která nemá za cíl nic menšího, než právě pomoci z dětí vychovat silné tvořivé osobnosti schopné najít si své místo ve světě a být tomu světu také ku prospěchu. Vedení lidí ve firmách má s výchovou ve škole mnoho společného.
Jak výše uvedeného využít při vedení zaměstnanců?
První a při vhodné konstelaci možná dostačující podmínkou je působení manažera jako dobrého vzoru. Bez vlastního nadšení pro věc neexistuje způsob, jak pěstovat v lidech dlouhodobou motivaci a zájem. Férovost, spravedlivost, odvaha postavit se za oprávněné požadavky podřízených, ochota vyslechnout je a skutečná výsada těch nejsilnějších – schopnost přiznat chybu, to jsou skutečné ctnosti, které jsou ceněny v každé netotalitní společnosti. A tou totalitou může být míněna i specifická firemní kultura, ale to s etikou dohromady skutečně nejde.
Důvěra v lidi a víra, že disponují třeba i dosud neobjeveným potenciálem, jsou znaky lásky k životu a ke světu a lidé, kteří takto k ostatním přistupují, dokážou s druhými zázraky. A když už je řeč o lásce, stojí za zmínku i postřeh o tom, kdy se „dostavuje“ štěstí. Podle představitelů pozitivní psychologie je to tehdy, když naprosto zapomeneme o něj vědomě usilovat a oddáme se nějakému cíli, který nás přesahuje. A to může být něco „většího“ nebo jen obyčejné zabrání se do práce, která nás baví a dává nám smysl – takové staré dobré „flow“.
No a do třetice možná neuškodí připomenout si občas Zimbarda a jeho „Luciferovo desatero“, v němž na základě svých slavných experimentů se studenty v rolích dozorců a vězňů specifikoval, jakými cestami lze sebe nebo druhého člověka dostat na cestu zla. Počáteční krůčky na těchto cestách bývají nenápadné, ovšem o to horší jsou konce. Zimbardo ale hlavně pracoval na tom, abychom si byli těchto nebezpečí vědomi a uměli se včas bránit manipulacím, protože právě jimi to neblahé často začíná.
Co se osvědčuje vám? Jakým způsobem reflektujete ve vaší společnosti etická témata? Má smysl o tyto hodnoty usilovat? Proč ano nebo proč ne? Vaše názory nás zajímají.
Více k problematice etiky a etického chování se dozvíte ve videorozhovoru:
