Druhy úsměvů
Pokud chceme odpovědět na tyto otázky, musíme si v první řadě uvědomit, že není úsměv jako úsměv. Každého úsměv vypadá odlišně, ale všichni se v zásadě smějeme dvěma způsoby – spontánně a nespontánně. Až se na vás příště bude někdo usmívat, zkuste věnovat více pozornosti jeho mimickým svalům kolem očí. Aktivita těchto svalů během úsměvu nespadá pod naši kontrolu, a pokud při úsměvu tyto svaly pracují, díváte se na upřímný spontánní úsměv. Pokud se tyto svaly nezapojí, jedná se o úsměv uměle vyvolaný – nespontánní. Svůj um rozpoznávání (ne)spontánních úsměvů pak můžete ještě zlepšit při všímání si detailů – spontánní úsměv bývá u dospělého člověka většinou symetrický a svaly kolem úst a očí se zapojují synchronně.
Co v nás spontánní úsměv vyvolává?
Obecně lze říci, že spontánní úsměv je vnímán pozitivněji než ten nespontánní. Velký vliv má spontánní úsměv především při přisuzování štědrosti a extraverze (ve smyslu společenskosti). Dále člověka se spontánním úsměvem budeme pravděpodobně považovat za více upřímného, autentického, přívětivého a altruistického. Z dosavadních výzkumů také vyplývá, že tento úsměv může kompenzovat nedostatky v atraktivnosti – pokud budete stát vedle atraktivnějšího kolegy, spontánní úsměv vám pomůže se mu v tomto ohledu vyrovnat. Spontánní úsměv také vybízí ke spolupráci a ke sdílení zdrojů (přeci jen spontánním úsměvem vyvoláváte v druhých štědrost, tak proč by se s vámi také nepodělili).
Kdy nám úsměv nepomůže
Výsledky výzkumů můžeme obecně vztáhnout jen na evropskou a severoamerickou kulturu. Připisování pozitivnosti spontánnímu úsměvu totiž patrně nemůžeme považovat za univerzální jev. V určitých kulturách může být úsměv naopak spojován s negativními vlastnostmi jako je nízký intelekt. Nicméně i v našich evropských krajinách si musíme dát pozor na to, v jakých situacích lze dát úsměvu zelenou a kdy se ho raději vyvarovat – zde už bychom se však přesouvali spíše na pole sociální inteligence.
Není to tak jednoduché...
Stejně jako v mnoha psychologických tématech, ani zde nemůžeme dospět k černobílým závěrům. Spontánní úsměv nemusí být vždy znakem upřímnosti. Ze studií vyplývá, že se mezi námi nachází jedinci, kteří jsou schopní spontánní úsměv ovládat záměrně, což je pak mezi ostatními (vzhledem k tomu, jaké pozitivní vlastnosti v nás tento výraz vyvolává) evoluční výhodou.
Aby toho nebylo málo, zmiňme, že rozdělení úsměvu na výše uvedené dva typy je jen hrubé. Paul Ekman, americký psycholog, který se mimice dlouhodobě věnuje, rozlišuje hned 18 druhů. V jeho dělení nalezneme i velmi specifické a zajímavé typy jako „flirtatious smile” (krátký laškovný pohled, zachycený např. u Mony Lisy) či „Chaplin” (úsměv spjatý s nadutostí a arogancí vyvolaný svalem, který běžně nedokážeme ovládat vůlí).
Sociální funkce úsměvu
Úsměv je také možné dělit podle jiných kritérií než jen podle podoby či spjatosti s prožívanými emocemi. Z hlediska sociální funkce můžeme například mluvit o následujících třech typech. První je spjat s odměnou, je jakýmsi sociálním pohlazením, posilujeme jím požadované chování člověka, na něhož se usmíváme. Tento úsměv je symetrický a pozdvihujeme u něj obočí. Druhý typ je spojen s afiliací a slouží nám jako prostředek pro navozování a udržování sociálních vazeb. U něj stlačujeme rty, přičemž zakrýváme zuby. Ukazujeme tím, že se nezamýšlíme zachovat agresivně. Třetí druh je spojen s dominancí, snažíme se jím řídit vztahy. Tento úsměv je znatelně asymetrický, zvedáme u něj horní rty a zvrásňujeme nos.
Co doporučit závěrem?
Úsměv nám může ledacos napovědět. Pokud se na vás někdo usmívá a vám jeho výraz připomíná škleb, zřejmě se bude jednat o úsměv spojený s dominancí a onen člověk se může snažit někoho řídit. Pokud vám něčí pohled připomíná Monu Lisu, dost možná s vámi flirtuje. Pokud uchováte na vědomí, že existují různé typy úsměvu a budete vědět, že mohou ovlivnit to, jaké vlastnosti danému člověku nevědomě přisuzujeme, napomůže vám to smýšlet racionálněji a nepodlehnout neobjektivním dojmům.
Sami se nebojte spontánně usmívat, pokud to tak cítíte. Pokud patříte do menšiny lidí, kteří se dokáží spontánně usmát na požádání, jste šťastlivec. My ostatní, kteří dokážeme vůlí ovládat jen nespontánní úsměv, pak musíme zvažovat, kdy jej použít. Některé studie říkají, že i nespontánní úsměv je lepší než žádný, ale v jiných se dočteme, že nespontánní úsměv snižuje naši důvěryhodnost a je lepší zachovat neutrální výraz než nasadit falešný. Na to, jak to tedy je, si ještě budeme muset počkat.