Kolik vašich zaměstnanců je v současné době na rodičovské dovolené?
ČSOB má v České republice celkem 6500 zaměstnanců. Z toho 800 jsou rodiče na rodičovské dovolené, polovina z nich je v Praze. Je to poměrně vysoká koncentrace rodičů na úzce ohraničeném území, spojená s určitými specifickými problémy. Právě Praha má totiž dnes velký problém se školkami a předškolními zařízeními.
Kdy a jak přišel nápad na vznik Programu pro maminky a tatínky v ČSOB?
Vznik tohoto programu měl dvě fáze. První byla přípravná, kdy se maminky z řad manažerek, které musely řešit situaci, jak skloubit mateřství a kariéru, staly prvními iniciátorkami nástroje pro pomoc při návratu z rodičovské dovolené. Hlavní impulz pak přišel v roce 2008. To se baby boom v celé České republice začal u nás v bance odrážet tak, že měsíčně odcházelo v průměru dvacet maminek na mateřskou dovolenou.
Jaké pracovní pozice zastávali tito odcházející zaměstnanci?
Byly to převážně ženy na pozicích specialistek a Senior specialistek, tedy zaměstnanci zaškolení, aktivní a připravení pracovat. Ani v době krize nebylo jednoduché takové specialisty na trhu práce nalézt. Najednou tu byl odliv velké skupiny specialistů a banka si uvědomila, že o ně nechce přijít. Začali jsme proto hledat nástroje, jak by ti rodiče, kteří mají zájem pracovat při rodičovské dovolené a především ti, kteří se vrací po jejím skončení mohli skloubit svou pracovní a rodičovskou roli.
Je tedy program určen pouze specialistům?
Nikoli. Je určen komukoli, kdo je na rodičovské dovolené a vyjádří zájem stát se jeho členem. Mohou to být ženy i muži. Ženy vedou, ale již máme dva tatínky, kteří programem prošli a doufáme, že nebudou poslední.
Co všechno program zahrnuje?
Je to komplexní soubor opatření, který zahrnuje vzdělávání, přípravné workshopy pro rodiče, kteří odcházejí, i pro rodiče, kteří se vracejí z rodičovské dovolené, nebo komunikaci prostřednictvím elektronických periodik, jejímž cílem je informovat o aktuálním dění v bance. Ukazuje se ale, že gro celého programu je možnost být v průběhu rodičovské dovolené zaměstnaný na částečný pracovní úvazek. Člen programu si může říci, kolik dní v týdnu a kolik hodin bude trávit v práci až do výše polovičního úvazku.
Je zapojení povinné? Jsou například zaměstnanci, kteří v průběhu rodičovské dovolené nechtějí být se zaměstnáním v kontaktu?
Nechceme vypadat, že někoho nutíme, aby byl členem programu. V žádném případě nechceme rodičům brát možnost, aby byli se svými dětmi. Reagujeme na poptávku rodičů, kteří chtějí zkombinovat své životní role. Důvody k tomu mají různé – od splácení hypotéky, přes existenční nutnost samoživitelek mít alespoň částečný pracovní úvazek až po „pouhé“ přání a zájem kombinovat role.
Kolik zaměstnanců je do programu zapojeno?
Aktuálně je to asi 200 rodičů, z nichž 120 pracuje na určitý částečný úvazek. Od začátku je to podobný trend každý rok. Vzhledem k tomu, že v celé České republice pracují průměrně jen 3 procenta rodičů na rodičovské dovolené, si myslím, že je to dobrý výsledek. Samozřejmě se ale chceme dále zlepšovat.
Je pravda, že jste sama byla v programu při své mateřské dovolené?
Ano, i u mě to byla kombinace rolí. Původně jsem byla v pracovní skupině, která program připravovala. Pak přišlo rizikové těhotenství s dvojčaty. Už v době, kdy jsem byla doma před porodem jsem ale věděla, že nechci být jen doma a přemýšlet co bude nebo nebude. Po domluvě s nadřízenou jsem dostala na starosti přípravu metodiky vzdělávání tohoto programu. Od deseti měsíců věku mých dětí jsem pak nastoupila na částečný úvazek.
Nyní máte na starosti celý projekt?
Částečně. Ve vedení programu je více lidí, většinou z HR. Užší pracovní skupinu tvoří pět lidí včetně mě.
Pro podobné projekty je asi zásadní podpora shora. Máte podporu vedení?
Tuto výhodu máme již od začátku. U samotného zrodu programu byla manažerka na úrovni B-2, která dokázala přesvědčit další lidi z vedení. Navíc jsme v rámci workshopů pro odcházející či vracející se rodiče zavedli videorozhovory s manažery na úrovni B-1. Velmi příjemně mě překvapil zájem těchto manažerů, kteří jsou většinou muži, o náš program. Často jsou to tatínkové malých dětí a mají k tomuto tématu hodně co říci. Osobní zájem vždy zvyšuje šanci na úspěch projektu.
Může se stát, že se účastník programu vrátí po mateřské dovolené, a přesto již pro něho nebude k dispozici vhodné pracovní místo?
Ano, může se stát, že rodič např. vinou restrukturalizace na pracovišti o své původní místo přijde. Výhodou programu je ale to, že i rodič, který se vrací ve věku tří let dítěte, se může znovu vrátit do programu a strávit v něm další dva roky. Je v bance, pracuje na částečný úvazek a dostává se k informacím o interních výběrových řízeních. Šance na nové zaměstnání zde tím výrazně stoupá. Pro nás je velice důležitá komunikace manažer – rodič, HR – manažer a HR – rodič. Hned od začátku je třeba komunikovat otevřeně a v maximální možné míře na všech těchto stranách. Tím výrazně stoupá šance, že se domluvíme a rodič bude po rodičovské dovolené znovu úspěšně začleněn do pracovního procesu.
V čem vidíte největší přínos programu?
Určitě v tom, že banka neztrácí kontakt s lidmi, kteří jsou zkušení a jejich práce je baví. Vidíme obrovskou motivaci a nasazení rodičů, kteří se vracejí. V rámci omezeného pracovního času pak paradoxně udělají více než jejich kolegové, kteří v práci tráví celý týden. Jedna manažerka nazývá své podřízené z řad maminek pracujících na částečný úvazek „šiřitelkami dobré nálady“.
Je to také dobrý externí marketing?
Rozhodně. Chceme být veřejností vnímáni jako top zaměstnavatel a máme tu zkušenost, že o podobných programech si trh velice rychle řekne.
A úspora nákladů?
Zatímco u vracejícího se rodiče přijde doškolení na přibližně deset tisíc korun, u nového člověka se pohybujeme v mnohonásobcích této částky.
S čím máte naopak největší potíže?
Potíže vidím ve dvou rovinách. První jsou manažeři, a to je náš velký úkol na příští rok. Jako HR nemůžeme manažery přesvědčovat, co mají dělat. Musíme být ale iniciátory v tom, aby si sdělovali své zkušenosti mezi sebou. Druhá rovina jsou rodiče. Nedělám si iluze o tom, že všichni rodiče jsou připravení, aktivní a ochotni spolupracovat, mnoho rodičů se odmlčí na několik let, bez projevení jakéhokoliv zájmu, iniciativy a poté mají na zaměstnavatele velké nároky, případně jsou velmi rozčarovaní z toho, že najednou se věci dějí jinak, než si představovali. Spoléhání se na ostatní je ale velmi častý postoj v české společnosti. Banka je ale zaměstnavatel, nikoli sociální ústav. Podpoří své zaměstnance, ale nemůže to dělat bez snahy rodičů samotných.
Myslíte si, že by podobný projekt bylo možné realizovat i v jiné než velké bankovní firmě?
Osobně si myslím, že je to možné kdekoli, jenom je třeba podívat se na procesy, které s tím souvisejí, trochu jinak. Začít je třeba s aktivnější komunikací u manažerů a také rodičů. Když se někdo rozhodně mít dítě, je to především jeho vlastní zodpovědnost. Zaměstnavatel mu může pomoci, ale nemůže tuto jeho odpovědnost přebírat. Pokud jde o náklady, program pro rodiče nás nestál žádné výrazné částky navíc. Využíváme zdroje, které už máme. Je pravda, že dnes jsou podobné programy doménou bank a telekomunikačních společností. To je dáno velikostí firmy, větší koncentrací rodičů a také interními zdroji. Je však pouze zdánlivé, že to mohou být jen takové společnosti. Ve finále je to podle mne úspora pro kohokoli, kdo s podobnými aktivitami začne.
Uvažovali jste v rámci programu pro rodiče o zřízení firemní školky?
Mapovali jsme poptávku po tomto řešení péče o děti zaměstnanců a ukázalo se, že není zcela ideální. První věc je, jak nabídnout stejnou možnost všem, jinými slovy zabezpečit péči o děti osmi set rodičů. Pak je tu poměrně složitý proces zřízení školky dle požadavků ministerstva školství, který neodpovídá našim potřebám z hlediska flexibility. Jsme v procesu uvažování o zařízení, kterému bychom mohli říkat rodinné centrum – nebude zcela v gesci ministerstva školství a zajistí nám flexibilnější péči o děti. Jen třetina našich rodičů totiž v průzkumu uvedla, že má o školku zájem. Většina rodičů preferuje, když dítě vyrůstá v blízkosti bydliště, kde má své sociální kontakty.
Jak se podle vás česká společnost obecně staví k otázce podpory pružných pracovních úvazků pro rodiče?
Myslím si, že tradiční konzervativní pohled „žena má zůstat doma s dítětem“ se začíná měnit s tím, jak si lidé vyzkoušejí nový model. Je to záležitost nabídky a poptávky. Generace Y dnes sama přichází s tím, že vyvážení práce a rodiny pro ni hraje zásadní roli a podle toho se i rozhoduje, kam půjde. O flexibilní formy práce je velký zájem nejen mezi čerstvými rodiči, ale i v kategorii 50+, mezi manažery nebo mezi lidmi, kteří mají děti ve střídavé péči. Na to firmy musejí reagovat a věřím, že jich bude stále více.
Doplňující otázky:
Jsou dvojčata dvojitá radost, nebo dvojitá starost?
Určitě dvojitá radost. Na děti jsem se velmi těšila, a byť je péče o dvojčátka někdy fyzicky náročná – hlavně v období kdy se učí chodit - nevyměnila bych ji za nic na světě. Kluci jsou úžasní a baví mě sledovat, jak se každý den mění, učí něco nového, jak komunikují. Od začátku mají také jeden obrovský dar – nejsou sami, mají parťáka.
Na co vám nezbývá čas?
Spíš co je jinak než za svobodna . Mé aktivity se změnily, aktuálně se hodně točí kolem kroužků dětí, vycházek na hřiště či objevování přírody s dětmi. Nejsem o nic ochuzená, jen si musím jinak rozložit čas. Co ubylo je kavárenské povídání . Jinak ale nic zásadního. Když mám chvilku pro sebe, ráda se pak vracím ke cvičení, čtení knížek, nebo poslechu oblíbené hudby. Důležité je pro mě také mít čas na partnera – být spolu. Konec konců nejsme jen rodiče. No a letos před Vánoci nám snad opět po delší době vyjde návštěva pár koncertů. Lístky už mám…
Jaké je vaše nejoblíbenější místo na světě?
Ráda cestuji, poznávám nové země, ale kout, který miluji a kam se ráda vracím je Vysočina – tam má moje rodina kořeny a cítím se tam „jako doma“. Mám ale ráda i Prahu – baví mě sledovat, jak se mění, vyvíjí a byť je pár věcí, které mě občas rozčílí – např. nezodpovědní pejskaři, kteří asi působí vrásky nejednomu rodiči malých dětí, vidím zde spíše pozitiva. Ze zahraničí je pak stálicí Španělsko – ideálně Andalusie, s flamencem a sklenkou dobrého červeného vína.
Co pro vás znamená kariéra?
Tomuto slovu nerozumím, v našem prostředí mi evokuje něco za čím je třeba se hnát a lámat věci přes koleno. A o to jsem nikdy neusilovala. Důležité je pro mě mít práci, která má smysl, která mě baví a dělat ji naplno. Když mám možnost rozvíjet ostatní kolem sebe, pomáhat jim plnit si sny a současně si plnit i ty své.